Poznávací zájezdy do Guyany

Surinam, Francouzská Guyana, Guyana, Tobago, Trinidad

Do Surinamu jsme se dostali z Francouzské Guyany. Pohraniční město St. Laurent du Maroni na francouzské straně leží 120 km od moře v ustí řeky Maroni. Zamáváme Evropské unii a na úzkém člunu se dostaneme na druhou stranu. V Surinamu se jezdí vlevo, to by nebyl problém, horší je to s cestami, které od odchodu Holanďanů v roce 1975 jaksi zanedbávají. Výjimkou je cesta Afobaka z hl. města Paramariba na jih do džungle k přehradě, která vyrábí elektřinu pro fabriku na výrobu hliníku Suralco. Přírodní rezervace Brownsberg leží 130 km od Parba (jak se zde říká hlavnímu městu). Jen posledních asi 20 km cesty je skutečný adrenalin - kola kloužou v půlmetrových kolejích červeného mazlavého bahna, z něhož nás dostalo protijedoucí auto s lepším obutím. Po třech hodinách jízdy jsme se dostali na plošinu Mazaroni, která je sice jen 500 m n. m., ale nabízí krásný výhled na jezero Brokopondo. Jedna z největších vodních přehrad na světě, na řece Surinamu zatopila do 1600 km2 pralesa, ve kterém bylo 43 indiánských osad. Kniha Času je málo a voda stouá, poutavě popisuje chytání a stahování ohrožených zvířat ze zatopeného území. Podařilo se nám zde vidět surinamského králíka, množství obojživelníků, zejména pestrobarevné gekony a žáby. Nejvíce jsme ale jásali, když vedle nas proletěl obrovský perleťovomodrý motýl MORPHO s rozpětím křídel až 15 cm. Asi sedm turisticky dobře značkovaných chodníků nás nasměruje na vrchol Mazaronitop, k vodopádům Lero a Irene, nebo přímo k jezeru. Ve vodopádu, který má jméno po Leovi Robertsovi jsem zažil mimořádný úkaz: kruhovou duhu. Rukama jsem se opřel o kulatý balvan ve vodě, aby mi síla vodopadu masírovala záda, když jsem jí spatřila měla asi dva metry a hýřila všemi barvami, byla dole kolem mě a zářila. Místní průvodci nám udělali picnic a před setměním jsme byli zpátky v civilizaci, kterou reprezentovalo skvělé litrové Parbat-bier.

Dušan

Surinam, Francouzská Guyana, Guayana - zájezd byl vhodně sestaven a velmi dobře organizačně připravený

S odstupem času, kdy dozněly bezprostřední zážitky a pocity z cesty a zbyly jen ty, které umí člověka buď ovlivnit, nebo změnit, jsem se rozhodl podělit se o ně i s lidmi, kteří zvažují navštívit některou z těchto zemí. Úžasné. Tímto slovem by se dala zhodnotit celá dvoutýdenní cesta, kterou jsme v březnu 2010 absolvovali jako první malá skupinka turistů z Čech a Slovenska. Po zemích, kde turistický ruch, tak jak ho známe z destinací z ostatních států Jižní Ameriky, přímo neexistuje. Tyto země nejsou bohaté na turismus, ale na svou autenticitu, kterou návštěvník může zažít na každém kroku. Je opravdu jedno, jestli jste v jednom z hlavních měst těchto zemí nebo hluboko v amazonském pralese. Navštívit tyto země v řadě za sebou nabídne stále něco nového, nepoznaného, prostě jiného.
Francouzská Guayana - je zemí kde je bezpochyby cítit vliv Unie - Fracie. Je to nejen jazykem, názvy ulic, auty (hlavně francouzských značek), ale i tak trochu evropskou architekturou (nikoliv však nic okázalého nebo velkolepé) přizpůsobenou jednoduše místním podmínkám. Návštěva "Ostrovů spásy" známých z románu Motýl, byla příjemným zpestřením, ale i poznáním neslavné minulosti této trestanecké kolonie. Hranice do Surinamu jsme překročili na malé říční bárce - taxíku, což bylo samo o sobě příjemným adrenalinovým zážitkem (jiný způsob neexistoval).
Surinam (v minulosti Holandská Guayana) - země je jedinečným mixem ras, kultur a náboženství. Paramaribo je místem, které demonstruje možné spolužití všech těchto lidí v jedinečném prostředí starých dřevěných budov (znaky holandské architektury) s nizozemskými názvy ulic. Je zemí, kde pokud se dohodnete s řidičem, můžete si pronajmout byť i pravidelnou městskou linku. Země kromě míst, kde vládne čilý ruch, může nabídnout i panenskou přírodu např. v národním parku Brownsberg. Cestu do tohoto parku jsme absolvovali po většinou prašných cestách a její poslední část po vlastních, protože cesty jsou nezpevněné a po dešti i mokré a tím pádem na zapadnutí ideální a přejezd obtížně. Na přechod do další z Guyany bylo třeba si přivstat, neboť existuje pouze jediný hraniční přechod - říční. Přes tento přechod jezdí trajekt 2 krát za týden, takže zmeškat ho, by byl skutečně problém. Nestalo se.
Guayana (v minulosti Britská Guayana) - země s nejautentičtější atmosférou, s nejrychlejšími mikrobusy, s magickou přírodou a neuvěřitelně milými lidmi. Tato země okouzlila každého z naší malé skupiny, i přes všudepřítomnou chudobu a "indickou čistotu". Má v sobě něco, co do dnešního dne nevím pojmenovat, něco kvůli čemu si ji jednoduše člověk zamiluje. Kromě magické atmosféry obydlených částí se tato magičnost odráží i v přírodě deštného pralesa, který tvoří až 90 % území země. Před odletem malým letadlem k nádhernému a mohutnému vodopádu Kaieteur bylo třeba, aby letištní personál doplnil kromě paliva do letadla, i pár sedadel což svědčí o "pulzujícím" cestovním ruchu. Cestou k vodopádu, který denně navštíví cca. 20 turistů, přes nekonečný deštný prales bylo potřeba přeletět přes mračna hustého kouře pocházejícího z vypalovaných ploch pralesa. To většině poskytuje prostor k zamyšlení se o budoucnosti zelených plic naší země.
Trinidad & Tobago - dva nádherné karibské ostrovy umístěny mimo hlavní turistické trasy Evropanů, nabídnou odpočinek a pohodu na krásných plážích (Maracas Bay), možnost vychutnání místních specialit – ryby, žraloci, ústřice, ale i krásné přírodní úkazy - asfaltové jezero, ptačí rezervace. Ostrovy jsou prostě místem odpočinku, ale i poznání. Najít takové země v dnešní době je spíše výjimečné a je více než jisté, že každý kdo má chuť objevovat něco nového a přitom původní si přijde na své.
Celý zájezd byl vhodně sestaven a velmi dobře organizačně připravený ze strany CK SEN, čímž se mi postarali v mém životě o další dva týdny "intenzivnějšího života".

Igor

Surinam, Guyany, Tobago - doporučuji tento zájezd všem zájemcům o jedinečné zážitky

Surinam, Kourou, Paramaribo, Georgetown, Guyana, vodopád Kaieteur – pro někoho názvy neznámé, pro mě nezapomenutelné zážitky. Tato expedice pro mě měla velkou hodnotu, která vycházela nejen ze zážitků a perfektně podaných informací, ale hlavně ze situací, které jsme zažili. Naším příchodem do těchto zemí jsme překonali cestovní bariéry, abychom se mohli přímo stát (na chvíli) členy jiné kultury. Naše skupina působila během celého zájezdu jako atrakce pro domácí, protože cestovní ruch není v těchto oblastech rozvinutý – a to je škoda a štěstí zároveň. K mým nejúžasnějším zážitkům rozhodně patří vodopád Kaieteur a Amazonský prales. Vodopád se nachází jakoby přímo v srdci pralesa až máte pocit, že vás chce pohltit. Hluk, voda, skály, kapky to jsou věci, které ani nevnímáte, protože stojíte tváří v tvář přírodě a uvědomujete si jakou má sílu. Svou výškou 5krát překonává snad nejznámější Niagarské vodopády. Tento úkaz přírody navštíví jen malé množství cestovatelů. A my jsme mohli být přímo přitom. Děkuji. Cestou k vodopádu jsme zažili nízký přelet nad Amazonský prales, kde jsem si uvědomila, jací jsme my lidé maličcí oproti přírodě. S úžasem jsem sledovala nekončící prales, přes který jsme letěli asi dvě hodiny, ale mně se zdálo, že to bylo jen pár minut. Nikdy jsem nepředpokládala, že někdy budu na vlastní oči svědkem "plic" celého světa. Každý strom vyprávěl vlastní historii a bylo evidentní, že ukrývají tajemství, které nikdo nerozluštil. Jednoznačně silný zážitek. Prostřednictvím výkladu lokálního průvodce jsme se dozvěděli různé informace i pověry místních obyvatel. Ukázal nám strom, který má kolem 400 let a pomocí úderů na jeho kmen se lidé dorozumívali na velké vzdálenosti. Že by mobilní telefony existovaly už před staletími? Další jedinečný přírodní úkaz, který jsme navštívili se nachází na jihu ostrova Trinidad. Je jím Asfaltové jezero – obrovská masa asfaltu, která dokáže pohltit kohokoli. Zajímavostí na naší cestě byla návštěva městečka Paramaribo, které je pro jedinečnou dřevěnou architekturu zařazeno na seznamu dědictví UNESCO. Nedaleko města Kourou, které je známé evropským kosmodromem, se nacházejí Ostrovy spásy, kde si 70 000 vězňů odpykává tresty, a proto se staly zdejším symbolem lidského utrpení. Osobně doporučuji tento zájezd všem zájemcům o jedinečné zážitky. My jsme je díky tradičně skvělé organizaci ze strany SNU mohli v průběhu naplno vychutnat. Krásy světa tam čekají i na vás. Zlata Procházková

Surinam, Guyana, Tobago, Trinidad – Nezapomenutelné zážitky

Nejmenší suverénní stát v Jižní Amerike- SURINAM, kam jsme se dostali z Francouzské Guyany. Pohraniční město St.Laurent du Maroni na francouzské straně leží 120 km od moře v ústí řeky Maroni. Budovy věznice, které dnes předělávají na ubytovny pro turisty. Zamáváme Evropské unii a na úzkém člunu se dostaneme na druhou stranu. V Surinamu se jezdí vlevo, to by nebyl problém, horší je to s cestami, které od odchodu Holanďanů v roce 1975 jaksi zanedbávají. Výjimku činí cesta Afobaka z hl.město Paramariba na jih do džungle k přehradě, která vyrábí elektřinu pro továrnu na výrobu hliníku Suralco. Přírodní rezervace Brownsberg leží 130 km od Parba (jak se zde říká hlavnímu městu). Jen posledních asi 20 km cesty je skutečný adrenalin - kola se kloužou v půlmetrových kolejích červeného mazlavého bahna, ze kterého nás dostalo protijedoucí auto s lepším obutím. Po třech hodinách jízdy jsme se dostali na plošinu Mazaroni, která je sice jen 500 m.n.m., ale nabízí krásný výhled na jezero Brokopondo. Jedna z největších vodních přehrad na světě, na řece Suriname zatopila do 1600 km2 pralesa ve kterém bylo 43 indiánských osad. Podařilo se nám zde vidět Aguti zlatého - Surinamskou králíka, množství obojživelníků, zejména pestrobarevné gekony a žáby. Asi sedm turisticky dobře značkovaných chodníků nás nasměruje na vrchol Mazaronitop, k vodopádům Lero a Irene, nebo přímo k jezeru. Ve vodopádu, který má jméno po Leovi Robertsovi jsem zažil mimořádný úkaz: kruhovou duhu. Rukama jsem se opřel o kulatý balvan ve vodě, aby mi síla vodopádu masírovala záda, když jsem duhu spatřil: měla asi dva metry a hýřila všemi barvami, byla dole kolem mě a zářila - cítil jsem se jako Stvořitel. Domácí průvodci nám udělali Piknik a před setměním jsme byli zpátky v civilizaci, kterou reprezentovalo skvělé litrové Parbat-bier. Děkuju za vše, Dušan z Prahy

Guyana - vodopád Kaieteur

"Kolik turistů zde bylo dnes?" Ptáme se Indiána, prodávající náhrdelníky. "Vy jste dnes první", ukáže na naše letadélko. "A včera?"
"Včera nebyl nikdo". "A ve čtvrtek?" "Také ne, poslední turisté zde byli ve středu. A to Guyančané, žijící v USA. Ale jezdí k nám turisté z celého světa. Minulý týden jsme v hotelu měli dva Němce a jednoho Nora."
Přesně tohle jsme dnes zažili. Guyana je zřejmě nejméně navštěvovanou zemí Jižní Ameriky. A my se divíme, proč.
V pronajatém dvanáctimístném vrtulovém letoun jsme se přenesli nad guyanskou džungli ze severu na jih a přistáli jsme u největšího přírodního skvostu země, úžasného vodopádu Kaieteur. Je pětkrát vyšší než Niagara a dvakrát vyšší než Iguazu. Uprostřed zelené džungle, uprostřed země nikoho. I proto ho dnes i s námi za celý den obdivovalo jen dvacet lidí. Neskutečně ... Přesně toto je Guyana.
Po dvou hodinách pokračujeme dál. Opět letecky, kolem stolových hor Venezuely, chvíli přes brazilské území do povodí Amazonky. Kaskádové vodopády Orinduik kromě nás za poslední tři dny neviděl nikdo. Na jedné straně Guyana, za vodou Brazílie. Koupeme se v přítoku Amazonky a civilizace je strašně daleko. Před tím než odletíme, musí pilot z krátké přistávací dráhy odehnat indiánské koně. Nevím, kolik je míst na zemi, kde je tak krásně a tak málo turistů. Každý z nás večer v brazilské churrascarii zkonstatoval, že let přes Guyanu si řadí mezi své top cestovatelské zážitky. Toto je lepší, než jsme čekali. Zítra ráno se s Jižní Amerikou na chvíli rozloučíme, a letíme do Karibiku. Čekají nás pláže Tobaga a zasloužený odpočinek v hotelu na nejkrásnější pláži ostrova, která patří k tomu nejlepšímu v Karibském moři. Dokonalá dovolená!

Francouzská Guyana a Ostrovy Spásy

Potetovaný indián je nahý, červená ručně pletená sukně mu zakrývá kyčle. Jako ze snu. V ruce drží dlouhou trubku. Vypadá statně, když se vedle něj postavím, zjišťuji, že měří tak 1.5 metru, zřejmě trochu méně. Obyvatelé jihoamerické džungle jsou zde v karibské kultuře opomíjeni. Francouzská Guyana, ačkoliv ji můžeme považovat za karibskou kulturu (geograficky to Karibik rozhodně není), se indiánů nezbavila. Naopak.
Tito Guyanští indiáni jsou jako z obrázků amazonských kmenů. Jsem nadšený. Když zde ve Francouzské Guyaně v roce 1848 oficiálně zrušili otroctví, černoši nečekali, zda ten zákon vydrží a zda se uplatní v praxi a utekli hluboko do džungle. Vytvořili neopakovatelnou kulturu tzv. "Maroonů". Marooni si zachovali své tradice, domorodé zvyky, woodoo. Tancují, v transu přináší oběti, léky podávají za dunění bubnů.
Zastavujeme se na dlouhé pláži. Není zde žádná fabrika, a tak by mělo být moře čisté, ale voda kromě toho, že je slaná, je tmavá. Amazonka se vlévá odtud 500 km, ale i tak je moře plné amazonského bahna. Až po Venezuelu. Guyana, to je džungle a mohutně řeky. Neznámé řeky jako Cayenne či Kourou (stejná jména nesou nejlidnatější a třetí nejlidnatější město země) jsou širší s mnohem větším průtokem než evropské řeky. Přeplavat je by byl problém a to nemluvím o pirani a kajmanech. Takže žádné tyrkysové moře? Jedno místo přeci jen známe. Jsou to Ostrovy spásy. Tři ostrovy hodinku jízdy katamaránem od pobřeží jihoamerického kontinentu. I kdyby tu nebyla věznice a cela ta úžasná historie popsaná v knize Motýl (Papillon), tak se sem velmi vyplatí jet. Jedním slovem nádhera! Kokosové palmy přerůstají staleté budovy. Opice s dlouhými ocasy se honí mezi mangrovníky, mangem a po dětském hřbitově. Přijíždíme ráno, ale už kolem oběda se cítíme jako v botanické zahradě - ve skleníku.

Sedíme na lavičce jako Draifus, pozorujeme příboj a popíjíme "Ďáblův punč" složený z pomerančů, limetek, marakuji a spousty rumu se značně drsnou chutí. Na ten rum si třeba zvyknout. Má 50% a nemá nic společného s tím kubánským.

V barech ho nalévají a zvou nás ne na caipirinhu (drink sousední Brazílie), ale na Punch Passion. Místní marakuja je zde neuvěřitelně šťavnatá. Ideální kombinace svíravé kyselosti a opojné sladkosti  v nás vzbuzuje skryté vášně. Guyana je ideální destinace pro cestovatele, kteří sní o objevech a romantických cestách. Taková místa na naší planetě ještě existuji.
 

Nejmenší suverénní stát Jižní Ameriky - Surinam

Do Surinamu jsme se dostali z Francouzské Guyany. Pohraniční město St.Laurent du Maroni na francouzské straně leží 120 km od moře v ústí řeky Maroni. Zamáváme Evropské unii a na úzkém člunu se dostaneme na druhu stranu. V Surinamu se jezdí vlevo, to by nebyl problém, horší je to s cestami, které od odchodu Holanďanů v roce 1975 jaksi zanedbávají. Výjimku činí cesta Afobaka z hl.město Paramariba na jih do džungle k přehradě, která vyrábí elektřinu pro továrnu na výrobu hliníku Suralco. Přírodní rezervace Brownsberg leží 130 km od Parba (jak se zde říká hlavnímu městu). Jen posledních asi 20 km cesty je skutečný adrenalin - kola se kloužou v půlmetrových kolejích červeného mazlavého bahna. Po třech hodinách jízdy jsme se dostali na plošinu Mazaroni, která je sice jen 500 m.n.m, ale nabídla krásný výhled na jezero Brokopondo. Jedna z největších vodních přehrad na světě, na řece Suriname zatopila do 1600 km2 pralesa, ve kterém bylo 43 indiánských osad. Kniha ČASU JE MÁLO A VODA STOUPÁ, poutavě popisuje chytání a stahování ohrožených zvířat ze zatopených území. Podařilo se nám zde vidět Aguti zlatého - Surinamského králíka, množství obojživelníků, zejména pestrobarevné gekony a žáby. Nejvíce jsme ale zpozorněli, když vedle nás proletěl obrovský perleťovomodrý motýl MORPHO s rozpětím křídel až 15 cm. Asi sedm turisticky dobře značkovaných chodníků nás nasměřuje na vrchol Mazaronitop, k vodopádům Lero a Irene, nebo přímo k jezeru. Ve vodopádu, který má jméno po Leovi Robertsovi jsem zažil mimořádný úkaz: kruhovou duhu. Rukama jsem se opřel o kulatý balvan ve vodě, aby mi síla vodopádu masírovala záda, když jsem ji spatřil: měla asi dva metry a hýřila všemi barvami, byla dole kolem mě a zářila - cítil jsem se jako Stvořitel, který se obklopený gloriolu dívá na Zemi… Domácí průvodci nám udělali piknik a před setměním jsme byli zpátky v civilizaci, kterou reprezentovalo skvělé litrové Parbat-bier, které náš přítel Bořek přejmenoval na Parbat.

Georgetown a Guyana

A jsme tady! Po šílené jízdě západním Surinamem a východní Guyanou jsme vstoupili do hlavního města zřejmě nejexotičtější země naší cesty. Jsme v Britské Guyaně. Divoká hranice na řece Courantyne, která funguje jen jednou za den. Celníci, kteří při popisu naší cesty jen spokojeně pokývali hlavou. Třičtvrtě hodiny mezi ostrovy na řece, která oddělila britskou Guyanu od Holandské. A nezapomenutelný vstup do třetí země s kravami na silnicích. Jako v Indii. Populace Guyany se skládá z potomků afrických otroků (navozili je sem na plantáže Nizozemci) a potomků zejména indických námezdních dělníků. Tmavý hinduisté a ještě tmavší křesťané. Respect a reagge. Strašně mili lidé. V každém průvodci se dočtete, že Guyana je drsná a Georgetown nebezpečný. My zatím zažíváme jen opak. Je tu krásně. Široké ulice, květinové parky a britská architektura. Oběd u Číňanů. Další obrovský dřevěný kostel (svatého Jiřího), kde jsme zažili mši, sídlo prezidenta (Guyaně 20 let vládl osvícený diktátor), parlament i divoký Stabroek Market s britskou hodinovou věží. Georgetown se nám zalíbil. A zítra nás čeká jeden z vrcholů naší cesty. V 9 hodin odjíždíme na letiště a pronajatým letadélkem odlétáme přes prales daleko na jih ke Guyansko-brazilským hranicím k nejmohutnějším vodopádům na světě. Čeká nás vodopád Kaieteur, který najdete i na dvaceti Guyanské-dolarové bankovce. Vše je super a doporučujeme navštívit.

Britská Guyana

Hned po projetí Surinamsko-Guyanských hranic nás přivítala karibská příroda jako z pohádky. Všude přítomné palmy, množství zeleně, malé říčky a hlavně množství potulující se zvěře. Procházeli jsme malebnými vesničkami, s velmi známými a občas i velmi podivuhodnými názvy - Manchester, Leicester, Bath, Washington, No. 9, No. 13, Catherine 's Lust, Now or Never… Těmto vesničkám dominovaly zvláštní dřevěné, na kůlech stojící domky inspirované Francouzsko-holandsko-britskou architekturou, jelikož (britskou) Guayanu si postupně od 16. století měnily mezi sebou tyto velmoci. Guyana je nejchudší zemí ze všech tří Guyan, které jsme navštívili a je to opravdu vidět. Cesty jsou špatné, turisticky ruch téměř neexistuje. Hlavní město Georgetown je špinavé, ale s absolutně překrásnou, ale velmi zanedbanou architekturou hlavních dominant města. Po setmění se turistům nedoporučuje procházet se po městě, a proto byla naše večerní prohlídka při zapadajícím slunci opravdu adrenalinový zážitek. Při převážně černošském obyvatelstvu jsme opravdu vyčnívaly z řady. Vše jsme však bez problémů zvládli. Suvenýry zde však mají špičkové, přesto že sem téměř nikdo nechodí. Vybral by si každý. Je to obrovská škoda, jelikož Guyana má obrovský potenciál v podobě nedotčených amazonských pralesů, překrásné fauny a hlavně impozantního vodopádu Keieteur, který je největší single drop vodopád na naší planetě. Nám se tam však tentokrát kvůli nepřízni počasí nepodařilo dostat. Přesto by měl každý vášnivý cestovatel tento kus světa navštívit, než ho v plné kráse odhalí západní. Zatím jsou všechny Guayany absolutním cestovatelským bonbónkem pro náročné, který se určitě vyplatí navštívit. My jsme je už viděli, a proto pokračujeme dále.

Vodopád Kaieteur

Guyanský 251 metrů vysoký vodopád Kaieteur pro Evropu objevil Charles Barrington Brown v roce 1870. Leží v srdci deštného pralesa Guyany na řece Potaro. Tento pro svět neznámý vodopád znalci pokládají za jeden z nejzajímavějších přírodních divů naší planety. Je pětkrát vyšší než Niagary, třikrát vyšší než Iguazú a dvakrát vyšší než Vic Falls. Mnoho zdrojů uvádí, že je jeho přímý pád vody (single drop – 226 metrů) největší na světě, ale ve skutečnosti je Kaieteur „jen“ nejmohutnější single drop vodopád světa.

Paramaribo

Hlavní město Surinamu. Leží na řece Surinam, asi 15 km od pobřeží Atlantského oceánu. Dřevěné město Paramaribo je součástí světového dědictví UNESCO. Nizozemci přenesli do džungle nejen svoji, ale i indonéskou kulturu, vystavěli bariéry proti zaplavení a ulice pojmenovali podle svých. Město je slavné i jedinečným mixem národností a ras. Setkali se zde Holanďané, indiáni, Číňané, Indové a Kreolové s tolerancí, která je na každém kroku. V šestnáctém století sem papež vyhnal Židy. Nádherný dřevěný katolický kostel svatého Petra Apavu je největší dřevěnou stavbou v Jižní Americe.

Ďábelský ostrov

Vulkanický ostrov o rozloze 14 hektarů náležející k Ostrovům. Leží asi 11 km od pobřeží Francouzské Guyany, jejíž je součástí. V letech 1852 až 1946 tu byla trestanecká kolonie pro těžké zločince a na ostrově se nacházela francouzská trestnice, která byla otevřena Napoleonem III. Odhaduje se, že v tomto téměř století trvajícím období bylo do věznice posláno na 80 000 vězňů. O podmínkách vězňů na Ďáblově ostrově byla též napsána divadelní hra, několik písní a knih, z nichž nejznámější je autobiografie Henri Charrièrea Motýlek (1970) o jeho útěku, která byla v roce 1973 převedena do filmové podoby.

Národní park Brownsberg (Amazonský prales)

Pro většinu návštěvníků Surinamu představuje národní park Brownsberg skutečný dotyk s deštným pralesem. Je jediným národním parkem země, jež je dostupný po cestě. Park leží asi 130 km jižně od Paramariba mezi řekami Saramacca a Suriname. V nadmořské výšce 500 m n.m. tu vyjdeme na kopec Mazaroni, který nám nabídne nádherný pohled na jezero Brokopondo (van Blommenstein, 1560 km – jedna z největších vodních přehrad planety) a panorama Amazonského deštného pralesa na úpatí hor. Neopomeneme ani známé surinamské vodopády Irene a Leo.