Pohádková kasba v Maroku
Již několik dní si užíváme pohádkové Maroko. Casablanca, Marrákeš, Vysoký Atlas, Ksary, kasby, to vše člověk zná z knih nebo dokumentů, ale nyní se najednou ocitá uprostřed všech těchto věcí a může je vidět krásně na vlastní oči. Dnes jsme se vydali z Ouarzazate do Erfoudu mezi starobylé oázy, rozpadlé hliněné ruiny míst, vyschlá koryta řek a kulisu nám dotvářely i zasněžené štíty Atlasu. „Sníh se na nich drží do května,“ řekne Larbi, řidič, který zná Maroko jako svou vlastní dlaň. „Tuto cestu jsem projel tolikrát, že kdybych zavřel oči, vím, kdy mám odbočit,“ směje se. Věřím mu, vždyť jsme tu společně najeli už několik tisíc kilometrů, a tak můžeme ty oči sem tam zavřít společně. Procházíme oázou jménem Skoura. Shluk nic neříkajících písmen se nám navždy zapíše do paměti, protože jsme se zde rozhodli zastavit a prohlédnout si unikátní kasbu ze 17. století jménem Amerdil. Před dvěma lety se koryto řeky zaplnilo vodou, takže tu domácí uvízli na 10 dní. Dnes je prázdné, a tak kráčíme po zaoblených kamenech. Amerdil připomíná orientální pohádku. Není divu, že se zde natáčely některé scény i pro film Alibaba, Lawrence z Arábie, nebo jiné trháky. „To si nevšímejte, to je odloženo pro natáčení nového filmu,“ řekne Mohammed, průvodce, který se zde narodil a žije zde. Narodil se ještě v době, kdy vládl panovník Hasan II., otec dnešního krále Mohammeda VI., ale se současným králem je spokojen. Vyzvídám, jaký film se zde bude točit v blízké době. „Přijde sem točit Jackie Chan,“ rozzáří se. Na zemi jsou různé obrovské hrnce a přesně stejné najdete v čínských městech od Pekingu přes Hong Kong, či na Taiwanu. Vaří se v nich polévky, které pak jíte přímo na ulici a nechápete, jak mohou být tak dobré. Mohammed nás vede přítmím na zahrádku, kde roste strom s pupeny granátových jablek, fíkovník, přístřeškem se táhne réva a nechybí zde ani meruňka. Kolem hliněné stěny sahají do výšky několika metrů a poskytují krásný stín v tomto malém kousku ráje. I Mohammedův otec Júsuf zde nedaleko žil a jeho dědeček, též Mohammed, měl v oáze domeček z hlíny. Dnes už nestojí, protože ho déšť rozmáčel, až se nakonec sesunul. Mohammedův děda byl stará škola, žili v oáze, měli osla, na kterém jezdili a nosili datle na okolní tržiště, a to byl jejich život. Dnes by se divil, jak se Maroko změnilo. Ani Júsuf by ho už zřejmě nepoznal, když se tu sem tam zastaví turisté, dnes už i Číňané, kterým letos Maroko zrušilo víza, tak investovali miliardu dolarů městu Tangier na výstavbu Tech Parku. „Prý tam bude dělat 100 000 lidí,“ šuškají si lidé v Casablance v kavárničce Ramses. Svět se mění a Maroko nestojí na místě. Mohammed nás bere do kuchyně a ukazuje nám, jak se vyrábí chléb. „V této menší peci ho děláme denně a zde ve větší, když čekáme více hostů,“ vysvětluje. Kráčíme zaprášenými chodbami a zjišťujeme, jací důmyslní lidé zde tehdy žili a mysleli téměř na všechno. Nakonec si užijeme panorama z hliněné střechy a neumíme spočítat, kolik datlových palem je kolem. Krásné místo. Sladkou tečkou je mátový čaj. Berberská whisky, jak mu zde říkají. Připraví ho Mohammedova manželka Zauíja. Sladký čaj, větvičky voňavé marocké máty (která je nejlepší na světě) a k tomu přinese Mohammed i misku plnou datlí. Jen tak, vždyť jsme hosté.