Ostrov Tanna – nespoutaná divočina
Nacházíme se v hlavním městě Vanuatu- v Port Vila, na ostrově Efate- a krásné slunečné dopoledne si užíváme prohlídkou tohoto malebného městečka, ve kterém jakoby se zastavil (na první pohled) čas. Obydlených je přitom až 65 ostrovů, takže se dá říci, že populace je roztroušená v rozmezí 1300 km od nejsevernější části souostroví, až po nejjižnější. My se do hlavního města ještě vrátíme, ale teď nás čeká 30 minutový přelet na ostrov nespoutané divočiny. Je to ostrov Tanna, o kterém mnoho lidí ještě nikdy neslyšelo. Přistáváme na ostrově Tanna, o kterém se v místních kuloárech říká, že pokud má člověk navštívit i jen jeden ostrov mimo Efate, tak je to právě tento. Zde se již setkáváme s prvními znaky unikátnosti a rozdílnosti jednotlivých ostrovů. Vanuatu patří mezi nejšťastnější země na světě, což nám potvrzují nekončící úsměvy a pozdravy každého obyvatele, kolem kterého přejdeme. Jsme tady! Jsme v ráji. Náš resort je ideálním místem na večerní odpočinek s výhledem na západ slunce. Druhý den ráno máme počasí jako vystřižené z pohádky. Slunečno a jen pár obláčků. Co víc si člověk může přát v takové drsné krajině, jejíž každý den hrozí nějaká živelná katastrofa. My směřujeme do tradiční "kasty" vesničky Yakel, kde lidé Ni-Vanuatu stále žijí tak, jak v dávných dobách, kdy ostrovy ještě nebyly "ovlivněny" bílými lidmi. Po zhruba hodinové cestě po tankodromech, se kterými mají někdy problém i 4x4 auta, se dostáváme do vesničky. První nás vítají malí zvědaví chlapci s nambasem kolem pásu, který je jediným jejich oblečením a zároveň ochranou na penis. Po chvilce nás přivítá náčelník a zároveň "průvodce" jménem Tahoe, který je poctěn naší návštěvou, a po jeho boku vstupujeme do epicentra melanéské kultury. Na vlastní oči vidíme domorodé lidi, které jsme dosud mohli vidět pouze v dokumentech National Geographic. Ba dokonce ani tam nejsou takoví "originální", jakých vidíme my se SEN skupinou právě teď! Nahé děti hrající si kolem nás srší energií, a když se zeptáme, zda ty plody na stromě jsou mandarinky, tak Tahoe řekne jednomu z chlapců, aby šel pár utrhnout. Ani nevíme jak, a chlapec, který nemohl mít ani 4 roky, byl v koruně téměř 6 metrového stromu a házel nám mandarinky, které mají nepopsatelnou chuť. Jdeme dál a scházíme dolů k vodopádu, který využívají vesničané na mytí, jakož i načerpání vody, kterou používají na vaření. Tahoe nás vzal do jejich nakamalu, tedy místnosti nebo místa, kde se setkávají lidé a dovolí nám blíže poznat jejich kulturu, je jen otázkou času, kdy i tato zcela vymizí. Ženy pouze v slaměných sukničkách a muži jen s nambasem nám na závěr ukážou jejich tradiční tance a my v úžasu ani nevíme, jak se máme tvářit. Je to pocit, který je nepopsatelný, protože vidět autenticitu takového levelu je přímo cestovatelským darem. Pocit štěstí? Dojetí? Úzkosti? Sami nevíme. Nyní bude naše cesta směřovat na jihozápad, ke skvostu samotného ostrova, k sopce Yasur. Tato 361 metrů vysoká hora láká turisty z celého světa, kterých je tu naštěstí stále minimum. Je to nejdostupnější aktivní sopka na světě a my si už na ni brousíme zuby. Po pláni vulkanického popela přicházíme k hlavní bráně, kde se zahlásí, a počkáme na počáteční ceremonii tance, po které nás rozdělí na skupinky, anglickou a francouzskou. My máme místního průvodce Maxe, který zná Yasur jako svou dlaň. Nasedáme do aut a po adrenalinové, povodněmi rozbité, cestě jdeme na úpatí divoké sopky. Jsme tu půl hodinu před západem slunce a čeká nás už poslední krok, abychom vyšli na její okraj. Je to tady! Vidíme to! Jsme na totálním okraji mohutné sopky Yasur a pod námi je něco, o čem jsme znovu jen slyšeli. Slunce zapadlo a my jsme více než nadšení z toho, co vidíme. Fotíme, točíme a najednou booom! Poprvé nám bouchla!!! Vidíme, jak rozsypaná láva stéká dolů po vnitřních stěnách kužele a my jsme v euforii a zároveň i v napětí. Najednou sopka jakoby ožila a častěji začala vystřelovat lávu, od které jsme však byli v bezpečné vzdálenosti. Chvíli nic a najednou ještě silnější výbuch, tentokrát i s tlakovou vlnou! WOW! Křičíme všichni a těšíme se, jako kdybychom vyhráli v loterii. A věřte ,že i vyhráli! Po chvíli k nám vítr zavál mohutný sirnatý oblak plný vulkanického popela. Musíme se otočit a skrčit, protože tisíce malých jehliček za sekundu nám narážejí do obličeje. Po krátkém čase máme popel všude. Ale vážně - všude! Už je téměř úplná tma a my stále pozorujeme majestátnost bublající lávy, před kterou máme všichni respekt. Vše jsme nafotili, natočili a při světýlkách z mobilů jdeme pomalu zpět, a tu najednou obrovský třesk! Tentokrát tak silný, že tlaková vlna mě normálně posunula do strany a láva chrlila až nad úroveň samotné sopky. Tak, toto bylo mocné, říkáme si. Toto je ono. Toto je ta třešnička.