Výstup na sopku Bromo - Jáva, Indonesie
Jak podle Vašich představ vypadá výstup na aktivní sopku? Bude to nebezpečné, bude to vzrušující? Před samotným výstupem se na pár hodin ubytujeme v městečku Merlin Malang. Víme, že si příliš nepospíme, protože kolem půlnoci vyrážíme do vesnice Sukapura, kde přesedneme do ,,džípu“ a vyvezeme se k sopce Bromo, abychom se podívali na jeden z nejkrásnějších momentů našeho zájezdu. Po večeři a rychlém bazénu věřme, že rychle usneme. No znáte to, očekávání, nervozita a vědomí, že musíte rychle usnout. Najednou zvoní budík a za pár minut se setkáváme na recepci. Cestou do Sukapury slyšíme od našeho místního průvodce příběh, jak to vlastně celé začalo. Když si parta cestovatelů vymyslela tento šílený nápad: zažít východ slunce nad sopkou Bromo, neměl je tam kdo dopravit. Místní tedy rozhodili sítě a oslovili chlapíka, který měl jako jediný široko daleko autoservis a vlastnil džíp. Slovo dalo slovo a za pár dní se jelo. Netrvalo dlouho a ozvala se nová parta. Po ní další, ta už byla dvakrát větší. Chlapík neváhal a bleskově sehnal další auto. Za rok už vlastnil čtyři a z ranních výletů se pomalu ale jistě začala stávat místní atrakce. Atmosféra a kouzlo východu slunce nad sopkou Bromo nenechala lhostejných ani domácích a během pár let si z výletů udělali tradici. Dnes už je ani nezajímá samotný východ slunce, jako spíše setkání s přáteli, rodinou a společné snídaně při této jedinečné atmosféře, vypráví průvodce. Právě u chlápka, který to celé začal, začínáme i my. Šálek horkého čaje v jeho rodinném domě, kde už při snídani posedává skupinka domácích a pak se jde. Nabídky zapůjčení bund a čepic slušně odmítáme, vybavení jsme dostatečně. Čeká nás hodinová klikatá cesta do kopce, která i vzhledem k řidičským kvalitám našeho průvodce není příliš pohodlná. Cestou se k nám přidávají další auta, netrvá dlouho a jedeme v koloně. Slova našeho průvodce se naplňují. Cestou posloucháme další informace. Bromo v čase aktivity nechrlí lávu ale kameny a sopečný popel. Blízké okolí se vždy evakuuje, aby se předešlo zraněním či případným obětem. Po odeznění nebezpečí však domácí najdou jen zničenou úrodu a do dalšího roku se mohou se svou jedinou obživou – pěstováním různých plodin – rozloučit. Půda je neúrodná a nějaký čas potrvá, než si deště se sopečným popelem poradí. Vláda má naštěstí pro tyto případy zřízený fond, ze kterého místnímu obyvatelstvu poskytnou pomoc. Blížíme se k naší rozhledně, údajně té nejkrásnější a místními nejméně navštěvované. Okolí začíná připomínat kemp, či hudební festival. Cestu lemují desítky, ne-li stovky zaparkovaných džípů. Cesta je plná domácích, popíjejících čaj a kávu, a na grilech se opékají různé dobroty. Pomalu začíná rozbřesk. Zaparkujeme a vydáváme se pár metrů po svých. Na vyhlídce už postává pár cizinců, přesně jak říkal náš průvodce, místní samotný východ zase až tak nezajímá, přišli si spolu užít atmosféru rána. Netrpělivě čekáme, kontrolujeme nebe, hvězdy vidíme, viditelnost by měla být dobrá. Po pár minutách začíná tma řídnout a my rozeznáváme obrysy hor. Někde v údolí pod námi je Bromo, každou chvíli je uvidíme. Nebe pomalu modrá a před námi se otevírá neskutečná scenérie… Dočkali jsme se. Z vulkánu lenivě stoupá dým a vítr ho nese okolní krajinou. Horizont pomalu mění barvu z červené přes oranžovou, až do žluté. Najednou se zjeví slunce a my okamžitě cítíme jeho hřejivý dotek. To teplo je zvenku nebo zevnitř, živené tou nádherou kolem nás..? Kráter si bezstarostně dýmí, uzávěry fotoaparátů cvakají, bundy se pomalu rozepínají. Divadlo však nekončí, dáme si ještě pár minut a odcházíme na další část dnešního dobrodružství. Půjdeme nakouknout do samotného kráteru. Znovu jízda našim terénním autem, tentokrát jen kousek, dolů k vulkánu. V těsném okolí sopky je vše šedé, sopečný prach si nevybírá a nešetří ani naše oči, šaty, foťáky… po chvíli nám dokonce skřípe mezi zuby. Ke schodům na samotný vulkán pojedeme na ponících. Nejprve zvažujeme, zda chceme toho chudáka trápit svou váhou, ale poté oceňujeme jeho pomoc. Chodí se tu těžce a stejně tak se těžce dýchá. A to nás ještě čeká strmé schodiště k okraji kráteru. Stoupáme pomalu, před námi je dost lidí, ale toto tempo nám nevadí, alespoň zvládáme dýchat. S blížícím se vrcholem nabírá na hlasitosti a zvláštně hučí. Konečně jsme nahoře, kráčíme ke kraji a s husí kůží se díváme do kráteru. Ten hukot připomínající vodopády vychází přímo ze středu vulkánu. S němým úžasem se díváme do aktivní sopky. Působí dojmem živého tvora. Hlavou mi přeběhne část Nietzscheho výroku, který si osvojil i Jim Morrison: ,,když se podíváš do propasti, propast se podívá do tebe“. A tak do sebe mlčky koukáme a nechce se nám odejít. Dohodnutý čas schůzky s našim průvodcem se blíží… No a co, tak přijedeme o chvíli později.. Hukot, dým, živý tvor, propast… Ještě chvíli… Schody dolů, tělem znovu na poníkovi ale myšlenkami stále na kraji propasti. Bromo… jeden z nejintenzivnějších momentů jaké jsem zažil. Cesta zpět proběhla v tichosti, tuším na co asi myslí ostatní. V očích a na šatech ještě zbytky sopečného prachu, foťák očistím až na hotelu. Živý tvor. Naše matka, naše Země….