Marocká Sahara a její krásy
Pět hodin ráno. Na obloze svítí hvězdy. Tisíce hvězd. Ticho protíná našlapování velbloudí karavany na pískové duny. Všude kolem tma a jen vítr na svých rukou nese milion zrníček písku, které cítíme na tváři. Takto romanticky začínal náš dnešní den. Ještě za tmy jsme osedlali naše velbloudy a vydali jsme se lovit zážitky na nejkrásnější pískové duny saharského písku. Leží v marocké oblasti Merzouga v Erg Cheb, kde jsme několikrát ročně. Je zvláštní sedět na velbloudu v absolutní tmě. Přemýšlet nad karavany, které tato místa křižovaly staletí před námi. Tudy procházel i Ibn Battuta na cestě do někdejší Sidžilmasy, kde se obchodovalo se súdánským zlatem a z něho se později vyráběly zlaté mince v Evropě. Naše karavana se zastaví na vrcholu duny, sledujeme tichou krajinu. Na obloze se objevila oblaka a ty svým stínem pohltila slunce, ale po čase se země rozsvítí a my až tehdy vidíme, v jaké kráse jsme se ocitli. Kolem je království zlatého písku a duny zaplnily horizont. Sedíme tady, hledíme na okolní krásu, cvakáme foťáky a víme, že tento zážitek se jen tak rychle z hlavy nedostane. Erg Cheb je jako z arabské pohádky, kde se sype písek a vyprávějí se staré příběhy. Sahara, to nejsou jen zlatavé duny, ale to my už dobře víme. Už jsme se naučili, že máme čtyři tipy saharského povrchu a víme, jak vypadá hamada, tedy to, co představuje většinu obrovské Sahary. Potkali jsme velbloudí stádo, vyřádili se na dunách a místní rodinka nás pozvala do svého jednoduchého hliněného domku. Abdulláh, hlava rodiny, si se mnou podá pravou ruku, tu přiložíme oba na srdce a po chvilce můžeme vstoupit dovnitř. Jednoduché nádvoří vyplněné nářadím, tři místnosti naplněné prázdnem, kuchyň zanesená od sazí. Rozprostřeli pro nás matrace a sedíme pod jednoduchou stříškou. Abdulláh nám nalévá čaj, jak ho to učili jeho předkové. Chytí konvici, z výšky lije čaj do malého pohárku a první vrátí zpět do konvice. Vrátí i druhý, aby čaj promíchal a jemně ochladil a třetí pohárek už je pro nás. Podává se k nim kus neforemného cukru, ale všechno to chutná výborně. Sladce, ale na to jsme si už zvykli. Tento čaj má však příchuť neobvyklého setkání. Vychutnáme si panorama saharské země a ve vesničce Chamilia nahlédneme do školy. Je zavřená, ale spatřil jsem Mohameda, se kterým jsem před pár měsíci mluvil, a tak se ho ptám na otevření. Ten zmizel, za minutu je zpět s klíčem a jsme ve třídě. Arabská abeceda, berberská abeceda, otisky rukou dětí, několik plyšových hraček, maličké židle, stoly a jedna žárovka. Zde se učí děti z Chamilia a my vidíme i to, co je pro mnohé turisty zavřené. Sedneme do vnitřku domu a muži z Chamilia, jakožto hudebníci, nám ukáží, jak v jejich žilách koluje hudba zvaná Gnaoua. Mají černé tváře, zdědili je po svých předcích, bývalých otrocích ze Súdánu. Začnou hrát rytmickou hudbu a všichni posloucháme. Neskutečná atmosféra. Kolik zážitků jsme už dnes zažili? Potom jak objevíme svět oázy a na vlastní oči se podíváme, jak funguje, si sedneme na perfektní tadžín s kuřecím masem, citrónem a hráškem, ochutnáme i zeleninový tadžín s cuketou, bramborami, fazolkami nebo rajčaty. Nedá se říct, který je lepší, protože ta chuť je přímo dokonalá. Sahara je ještě o kousíček dokonalejší a my jsme si ji vychutnali tak, jak se jen dá. Zítra budeme putovat dále přes krásné cesty, oázy, kaňony a údolí až do Ouarzazate!
