Napříč Latinskou Amerikou máte šanci ulovit zážitky, na které budete vzpomínat celý život. Ať už jste milovníci přírody či městské atmosféry, nebo vyhledáváte adrenalinové sporty či jen gurmánské zážitky. V tomto regionu si každý přijde na své. Nechte se inspirovat. Latinská Amerika má co nabídnout. Objevte krásy Latinské Ameriky s naším zájezdem a zažijte dobrodružství, které vám zůstane v paměti navždy.
Autor: Pavel Fellner
06.09.2019
"Kolik turistů zde bylo dnes?" Ptáme se Indiána, prodávající náhrdelníky. "Vy jste dnes první", ukáže na naše letadélko. "A včera?" "Včera nebyl nikdo". "A ve čtvrtek?" "Také ne, poslední turisté zde byli ve středu. A to Guyančané, žijící v USA. Ale jezdí k nám turisté z celého světa. Minulý týden jsme v hotelu měli dva Němce a jednoho Nora." Přesně tohle jsme dnes zažili. Guyana je zřejmě nejméně navštěvovanou zemí Jižní Ameriky. A my se divíme, proč. V pronajatém dvanáctimístném vrtulovém letoun jsme se přenesli nad guyanskou džungli ze severu na jih a přistáli jsme u největšího přírodního skvostu země, úžasného vodopádu Kaieteur. Je pětkrát vyšší než Niagara a dvakrát vyšší než Iguazu. Uprostřed zelené džungle, uprostřed země nikoho. I proto ho dnes i s námi za celý den obdivovalo jen dvacet lidí. Neskutečně ... Přesně toto je Guyana. Po dvou hodinách pokračujeme dál. Opět letecky, kolem stolových hor Venezuely, chvíli přes brazilské území do povodí Amazonky. Kaskádové vodopády Orinduik kromě nás za poslední tři dny neviděl nikdo. Na jedné straně Guyana, za vodou Brazílie. Koupeme se v přítoku Amazonky a civilizace je strašně daleko. Před tím než odletíme, musí pilot z krátké přistávací dráhy odehnat indiánské koně. Nevím, kolik je míst na zemi, kde je tak krásně a tak málo turistů. Každý z nás večer v brazilské churrascarii zkonstatoval, že let přes Guyanu si řadí mezi své top cestovatelské zážitky. Toto je lepší, než jsme čekali. Zítra ráno se s Jižní Amerikou na chvíli rozloučíme, a letíme do Karibiku. Čekají nás pláže Tobaga a zasloužený odpočinek v hotelu na nejkrásnější pláži ostrova, která patří k tomu nejlepšímu v Karibském moři. Dokonalá dovolená v Guyaně!
Ráno jsme nastoupili do mikrobusů, které nás vyvezli do sedla nad bolivijské La Paz, do výšky 4200 metrů, kontrolujeme kola, brzdy, kola, nastavení sedadla, vše je v perfektním stavu. Dostáváme instrukce, nasazujeme čepice a helmy na hlavu, rukavice, vždyť je těsně pod nulou a vyrážíme. Neuvěřitelný sjezd po perfektní asfaltce a za pár minut jsme o tisíc výškových metrů níže. Wow, nikdy jsem nejel rychleji. Už se netřesu zimou, ale vzrušením. A to nás to nejkrásnější prý ještě čeká. Odbočujeme z asfaltky na nezpevněnou cestu - Cestu smrti. Zpomalte, říká nám náš instruktor, a ví proč. Pod námi strmý sráz pár sto metrů, kam kdysi padala auta s lidmi, když nevytočila zatáčky. Někde daleko, hluboko pod námi je Coroico ve výši, spíš hloubce 1200 metrů nad mořem. Kolem nás jsou kopce pokryty stále hustší džunglí, křižují vodopády, nádherné scenerie, výhledy, kocháme se, adrenalin nás drží pohromadě a my makáme směrem dolů. Dvě hodiny uběhly jako nic a prudký svah se mění na jemný sklon a my šlapeme do pedálů. Pod námi najednou Coroico, je asi 25 stupňů C a my se začínáme trošku potit. Už jsme jen v tričku, šťastní a celí přijíždíme do vesničky. Lehký oběd, sklenka piva či vody, nastupujeme do mikrobusů a novou asfaltovou cestou po jiném hřebeni se dostáváme zpět do sedla a do La Pazu. Úžasný zážitek, na který nikdy nezapomeneme. A navíc dostáváme trička, přežili jsme Cestu smrti.
Nejbarevnější, nejkoloniálnější ... nej.. Trinidad má mnoho přívlastků. Cupitáme po zvlněných uličkách města. Kamení na jejich stavbu sem bylo přivezené ze všech koutů světa. Trinidad byla klasická zástavka obchodních lodí do Evropy. A když vezli lehké zboží, jakým mohla být například vanilka z Mexika, potřebovaly být lodě dovyvažované kameny. Na Kubě ještě nabraly například cukr, a tak se kameny z lodi vyhodily. Když už v přístavu překážely, začali je používat na stavbu silnic ve městě. V potu otroků, protože Trinidad bylo i hlavním městem obchodu s otroky, se vybudovaly městské komunikace. Dodnes zůstaly víceméně v původním stavu. Je úžasné šlapat po takovém kousku historie. Trinidad však žije rušným životem. Na hlavním náměstí se na těchto kamenech každý večer rozloží kapela a salsa se tančí až do ranních hodin. Ladná těla Kubánců se točí, jakoby od narození znali kroky. Každý chce umět tancovat jako oni. Zkoušíme to i my. Úžasné na tom je, že každý si užívá svůj časoprostor. A po pár koktejlech se už všichni cítíme jako králové parketu. Neváhejte a dopřejte si pravé kubánské mojito na našem zájezdu na Kubu, kde vás čekají krásy tohoto tropického ráje.
Potíme se. Šlapeme v hustém porostu kakaovníkových sadů. Stromy obtěžkané plody. Pionýři, kteří jdou do školy v krásných čistých uniformách až nechápeme, jak je to možné. Brodíme se přes řeku. Vypadá jako naše horské bystřiny, ale její voda je mnohem příjemnější. Nemůžeme se dočkat až se na zpáteční cestě vykoupeme. A pak jsme na vrcholu. Kryštof Kolumbus řekl, že toto je nejkrásnější krajina, jakou kdy lidské oko vidělo a my až zde pochopíme význam jeho slov. Pohled ze Stolové hory v Baracoa je dechberoucí.
Naš chodidla v jemném písku lechtají drobná zrníčka. Ráno je ještě pláž příjemně chladivá, ale na oběd se vypeče do křupava. Ve sklenici pár kostek ledu a postupně tající mok, co má sílu má jako skála. Je to vyvážená kombinace dokonalého splynutí. Je v něm cítit sílu slunce, vánek v údolích s cukrovou třtinou a poctivou práci. Nelze mu odolat. Chuťové pohárky na jazyku šílí. Třeba jim to dopřát, protože kubánský rum je prostě metafora dokonalého relaxu. Vše s mírou, ale ochutnat třeba.
Toto ráno je něčím výjimečné. Jako kdybychom se vrátili do minulosti. Ne příliš daleko, ale do čašů, kdy se tyto fára běžně proháněly po horkých ulicích Havany. Modrý Chevrolet Bel Air anebo bílý Ford 55? Tyto krásné veterány nás odvážejí na panoramatickou cestu do minulosti. Originální motor vydává svůj hrubý hlas a vítr nám fouká do vlasů. Je neuvěřitelné, jak mohou tyto auta fungovat i po 60 letech. Kdybych v něm právě neseděl, asi bych neuvěřil. Svézt se americkým veteránem byl vždy můj sen, nyní si ho plním a je to neuvěřitelný zážitek.
Do nejkrásnějšího parku Patagonie přijíždíme vpodvečer a žulové skály věží jsou osvětlené červeně, pod námi se vine ledovcová řeka, u které se pasou stáda koní. Hotel, ve kterém bydlíme má neuvěřitelný výhled na skalní masiv a my se kocháme dlouho do noci. Ráno vstáváme dřív a hned vyrážíme na túru. Vítají nás stáda lam Guanaco, kondoři kroužící na obloze, šedá liška, a dokonce nám proběhla před autem puma. Náš adrenalin byl větší než její strach, a když jsme vyskočili z auta, skryla se v strouze a pak se rozběhla. Naštěstí pryč od nás. Túra ke třem věžím vede nádhernou krajinou, stoupá přes pohádkový les a poslední výškové metry ledovce Morena. Za necelé 4 hodiny stojíme už u jezera, a kocháme se výhledem, který nám budou naši kamarádi závidět, když jim pošleme naše fotky. Je bezvětří a věže Torres del paine se odrážejí v zrcadle jezera pod nim. Kolmé žulové útvary vysoké přes 2800 m jsou úchvatné. Kocháme se více jak hodiny a sestupujeme. Večer pozorujeme z hotelu tu krásu hor a oslavujeme tento nádherný den sklenkou Pisco, chilským národním nápojem podobným domácí vínovici. Samozřejmě dozrálé v dubových sudech. Prozkoumejte tyto krásy Patagonie při naší expedici.
Nasedáme na loď v Magellanově úžině nedaleko městečka Punta Arenas. Ranní mlha začíná ustupovat a před námi se vynořuje ostrůvek Isla Magdalena s majákem na samém vrcholu. Šéf posádky nám dává instrukce, kde se můžeme pohybovat a kdy loď vyráží dál. A už se všichni s fotoaparáty v ruce řítíme vychutnat si ty malé tučňáky magellanské. Je říjen, čas páření a tučňáci si začínají snášet do svých doupat vystýlky pod vajíčka, která se zanedlouho vylíhnou. Přebíhali nám přes cestu s trsem trávy v puse a vůbec si nás nevšímali. O kousek vedle stojí hlouček, tlačí se na sebe, vypadá to jako debatní kroužek, při kterém vydávají nádherné zvuky. A přímo před našima očima si to dva tučňáci rozdávají. Páří se, respektive zkouší to, sameček se snaží přitlačit na samičku zezadu, ale moc jim to nejde. Divadlo trvá asi 5 minut a pak šup do moře. Tučňáci jsou monogamní a sameček si přízeň samičky získává tím, že jí přinese kamínek. A jsou výborní plavci. Křídly ztratili schopnost létat, zato se jim zvětšily prsní svaly, a tak dosahují ve vodě rychlosti až 10 km / hodinu. Nohy používají jen jako kormidlo. Na tomto ostrově je těchto nádherných tvorů několik desítek tisíc a návštěva rozhodně stoji za to. Nasedáme na loď a jelikož máme nádherné počasí, míříme k břehům dalšího maličkého ostrůvku, kde se na jeho březích vyvalují lachtani. Ti se od tuleňů odlišují tím, že mají uši, žádné nohy od sebe a spí jen na pevnině. Bylo jich přes 100 kusů. Někteří jen tak polehávali, někteří se tlačili a asi 15 mladých si hrálo ve vodě. Na vše dohlíží obrovský samec. Nejprve vypadal jako kamen ve vodě, pak se pohnul a když se začal sápat na břeh, ostatní se mu raději uhnuli. Byli jsme od nich jen par metrů, kapitán však zavelel ústup a my se už blížíme k Punta Arenas ulovit další dobrodružství v Patagonii.
Přijíždíme do dalšího národního parku v Patagonii, nasedáme na loď a plní očekávání, vyrážíme. Ledovec se objevuje hned za výběžkem, běžíme na palubu a fotoaparáty začínají cvakat. Čekali jsme něco pěkného, ale tento ledovec je vskutku nádherný. Vyčnívá do výšky 70 metrů nad hladinu lago Argentina a svým koncem přehrazuje jezero, ve kterém se začíná zvedat voda. Před pár lety byl rozdíl hladin v jezeře téměř 10 metrů a pod obrovským tlakem se jeho část zbortila. Silný rachot pukajícího ledu slyšíme i my a vidíme, jak se před námi kusy ledu hroutí do vody. Vystupujeme na břeh, nasazujeme mačky a 1,5 hodiny se "touláme" po ledovci v doprovodu místního průvodce. Led je tak čistý, že vidíme do jeho nitra. Je modrý. Vzduch unikl pod obrovským tlakem a ledovec změnil barvu. Toto je zážitek na celý život. Doušek whisky s modrým ledem a čeká nás další vyhlídka. Počasí je nádherné a my vidíme na vrcholy štítů nad ledovcem, pod nimi obrovské ledovcové pole, které se plazí do údolí směrem k nám. Na konci je Perito moreno rozeklané a kusy ledu čím dál tím více padají do jezera. Je odpoledne, teplo, začíná léto a my se kocháme a nechce se nám odsud jít pryč. Do městečka Calafate se dostáváme až před západem slunce. Večeři mámě rezervovanou v nejlepší restauraci, Mi viejo. Nikdy v životě jsem nejedl lepší jehně, a to jsem gurmán
Ráno vstáváme velmi brzy, i přesto je řada na minibusy vozící turisty z vesničky Aguas Calientes u řeky Urubamba vysoko na Machu Picchu, stále delší. Touha vidět nejkrásnější památku nejen Peru, ale celé Jižní Ameriky, nás však žene vpřed a za chvíli nastupujeme. Vesnička se vzdaluje a my začínáme stoupat do kopce. Řeka se stáčí vlevo za kopec a ztrácí se nám z dohledu. V údolí je ještě tma, ale vrcholky kopců jsou už osvětlené. Po 20 minutách přijíždíme nahoru a vstupujeme do komplexu s obrovským očekáváním. Je to i ve skutečnosti tak pěkné, jako na obrázku? Průvodce ví, že v této chvíli je výklad zbytečný a směřuje klienty na výhled. Wow! Otevřeme ústa a přestáváme dýchat. Je to nádherné, božské, jako by to nepostavil ani člověk. Pod námi vidíme klikatící se Urubambu, nad ní prudké kopce a ty úplně v dáli jsou zasněžené, vysoké přes 5500 metrů. A po pár kilometrech to celé prudce klesá a začíná amazonská džungle. Opravdu, na světě by se nenašlo krásnější místo na postavení tohoto nádherného chrámového komplexu. Focení trvá půl hodiny, z každého úhlu, fotíme se dvojice, parta, s průvodcem, selfie ... a přesouváme se pomalu k horní bráně, kde začíná prohlídka. Toto je chrám Slunce a observatoř, na tomto místě obětovali zvířata, zde žili řemeslníci, z těchto obrovských kamenných bloků postavili celé Machu Picchu, tady seděl nejvyšší Inka a zde se našly mumie ... Naštěstí to španělští dobyvatelé nikdy nenašli. I my jsme za to velmi rádi. 3 hodiny utekly jako voda a my si dáváme volno na nasátí atmosféry. Kdo se chce vykoupat v horkých lázních dole ve vesničce, odchází, a ostatní se procházíme a debatujeme o tom, zda si tuto krásu nejvyšší Inka dokázal užít, a jak často tu asi byl. Není dochovaná žádná písemná zmínka a tak naše představy a fantazírování o životě zde v 15. - 16. století nemají konce. Užíváme si atmosféru tohoto tajemného místa a naše exotická dovolená graduje právě zde v Peru.
Vystupujeme z letadla směřujícího z hlavního města Bolívie, La Paz, a přesto, že let trval jen 45 minut, přistáli jsme jakoby na jiné planetě. Před námi se rozprostírá největší solné jezero světa - Salar de Uyuni s rozlohou téměř 11 tis km2. Nasedáme do terénních aut a vyrážíme po stopách really Dakar, jejichž jeden úsek prochází touto nehostinnou planinou. Když jsme přibližně v jejím středu, na každou stranu není vidět vůbec nic, jen obrovská rovná bílá plocha. Je to fascinující pohled. Nikde na světě nic ani podobných rozměrů neexistuje. Pod námi se nachází až 10 metrová solná krusta a pod ní místy až 20 metrů hluboké Solné jezero. Toto je přesně to místo, kde vystupujeme a děláme 50 fotografií v různých perspektivách a 360stupňové video, toto nám doma neuvěří! Už Inkové věděli, že toto místo je extrémně suché a ideální pro uchování mumií. Na jeho březích se nacházejí jeskyně, kde se mumie, některé i z 12. století, stále nachází. Jen tak, přístupné turistům. Raritou je i kopec uprostřed Salaru, na kterém se nacházejí stovky obrovský kaktusů. Rostou tak pomalu, že některé mají prý i tisíc let! Procházka mezi nimi je světovým unikátem. Ani nevíme jak, je pozdě odpoledne a náš poznávací zájezd, který nás zavedl i do Bolívie, opouští toto jedinečné místo vstříc dalším zážitkům.
Vystupujeme z letadla v městečku Puerto Maldonado, nasedáme do motorových člunů a po řece Madre de Dios, která pramení mezi Cuzcem a jezerem Titicaca v jižním Peru a později se v Brazílii vlévá do Amazonky, se hodinu plavíme dolů směrem po proudu. Vystupujeme na pravém břehu a cca hodinu jdeme po vyšlapaném chodníku přes prales k jezeru Sandoval. Stmívá se, vytahujeme baterky, nasedáme do člunů a plavíme se téměř v absolutním tichu po jezeře k naší lodgii. Já úplná tma, jen hvězdy svítí nad našimi hlavami a z pralesa sem tam zazní nějaký skřekot. Ráno je kupodivu celkem chladno a my se vydáváme pozorovat zvířata v jezeře a na březích. Kajmani, vydry, množství opic nad našimi hlavami, chroptící papoušci a další nádherní ptáci ... ano a tohle je tukan ... už zmizel v houští. Vysedáme z člunu a vydáváme se do hlubin pralesa. Přes den vypadá docela mírumilovně, ale vkročit pár metrů do jeho nitra ..., už by člověk nenašel cestu zpět. A tak raději zůstáváme s naším průvodcem, který nám ukazuje různé druhy stromů, ptáků a opic. Jen je třeba být úplně ticho, zvířata jsou plachá. Je večer a chystáme se na noční pochod. Netušíme zatím, co to bude, ale vždyť přes den to bylo v pohodě, myslíme si. Mýlíme se, v noci prales ožívá a jen pár metrů od chatek vidíme tarantuli. Po pár metrech zase jedovatého štíra. "Kdyby vás bodl, tak vás bolí tělo 2 dny, ale přežijete", říká místní ranger. 15 centimetrová mnohonožka, největší mravenec světa, nepřeháním, ten má 4 cm! Ze stromu se na nás spouští pavouk. "Tomu se raději vyhněte", říká průvodce. Radši se neptáme, co by znamenal střet s ním. Na zemi před námi se plazí nádherný červený had. Dovídáme se, že není jedovatý. Nezdá se nám to, jeho barva jedovatě vypadá. Na břehu jezera zasvítíme do houštiny baterkami a před námi množství červených teček. "To jsou oči kajmanů, pojďte blíže". Naštěstí v mělkých vodách loví pouze mláďata a ty jsou titěrné. Je to nádhera, jiný svět, amazonský prales, dobrodružství a zážitek na celý život. Takto si přestavuji exotickou dovolenou v Jižní Americe, plnou intenzivních zážitků.
Velmi se těším vidět čtvrť La Boca, vždyť právě odsud pochází i jeden z nejlepších fotbalových hráčů světa - Maradona. Procházíme kolem stadionu, kde hrával a vstupujeme do staré části. Kolem nás nádherné barevné domky. V některých z nich jsou bary a restaurace. Sedneme si na kávu a najednou se na ulici zapne gramofon, ozvou se tóny tanga, místní v baru se postaví a začnou tancovat. Ne pro nás, turisty, ale pro sebe, pro radost. Procházíme se ulicemi Buenos Aires a je to pro nás nepochopitelné, lidé si sem-tam jen tak volně tančí. Bez studu, jestli se na ně někdo dívá. Jsme řádně nasátí atmosférou a vstupujeme do klubu, kde tango vzniklo. Profesionální tanečníci ze sebe dávají maximum. Viděl jsem různé taneční a hudební představení po světě, toto je ale jednoznačně to nejlepší. Přistihneme se, že se pohybujeme v rytmu. Samozřejmě sklenka Malbecu umocňuje tento nádherný večer.
Samotné Rio de Janeiro je božské, ale jednoznačně nejkrásnější je shora. Let nad městem v helikoptéře s odletem z Cukrové homole je neuvěřitelným zážitkem. A mého adrenalinového manžela jsem pustila na let rogalem nad městem s instruktorem. Shora byl prý krásný výhled na celý oblouk slavné pláže Copacabana. Nejkrásnější výhled na město pro méně adrenalinové turisty je od nohou Krista z Corcovada, kam jsme se za pár minut dostali vláčkem. Na pláž Copacabana jsme šli bez kabelky a jen s pár drobnými v kapse. "Všechny věci by měly zůstat na hotelovém pokoji. A doporučuji sledovat čilý život ve vodě i na pláži, prohlížet si krásná těla Brazilců i skromné bikiny sexy Brazilek," říká nám průvodce a dává si skleničku koktejlu Caipirinha (složené z cachaça, třtinového cukru a limety). Druhá nejznámější pláž Ipanema inspirovala Franka Sinatru ke složení písně Girl from Ipanema. Ta vznikla v nedalekém baru Garota de Ipanema, no nezamilujte se. Pro mne byly obrovským zážitkem i Dlaždičkové schody. Jsou celoživotním dílem umělce Selaróna, který je vlastnoručně obložil dlaždičkami dovezenými z celého světa. Dvě stejné byste marně hledali, můžete si ale zkusit najít nějakou z Čech. U schodů, které vedou do bohémské čtvrti Santa Teresa, se scházejí turisté z celého světa a baví se zde brazilská mládež. Starobylé centrum Ria je od olympiády bezpečné. Místní zde volně chodí, kabelky, tašky přes rameno, mobil v ruce, kolem nás staré budovy, kostely. "Sem před pár lety turista jít nemohl, bylo téměř jisté, že by vás okradli", říká náš průvodce a my se opravdu cítíme velmi bezpečně a vychutnáváme si caipirinhu na rohu v baru.
Jen v plavkách stoupáme po schodech, ukazujeme lístky a do rukou dostáváme nepromokavý vak, stejný, jaký využívají vodáci na svých splavech. Do něj vkládáme všechny vodě náchylné věci a přes krk si provlékáme záchrannou vestu. Bez ní nás nepustí. V tom nás ze zamyšlení vytrhly výkřiky. Nedokážeme identifikovat, zda jsou nadšené nebo zděšené. Přehlušily i mohutné dunění milionů litrů vody, které se ozývají všude kolem nás. Vycházejí zpod zpěněného závoje vodopádu, do kterého se za pár minut chystáme i my. Nejistě vstupujeme na loď a nepromokavý vak si ukládáme k nohám. Chlapík v nepromokavém pogumovaném obleku nám oznamuje, že můžeme fotit i pokud nám nedá signál. Nyní všechny věci, co nejsou vodotěsné schováváme. Projíždí kolem nás člun, z něhož zněly výkřiky. Všichni jsou však vysmátí a mávají nám. To nás uklidňuje. Náš člun se rozbíhá a v rychlosti rozráží vodní tříšť a my vbíháme do obrovského vodního oparu, nedaleko majestátních vodopádů Iguazu. Hlas našeho nepromokavého průvodce křičí, že se máme připravit, že to byl jen předkrm. Loď se otáčí, nabírá na rychlosti a řítí se do hlavního koryta řeky Iguazu. Obrovskou rychlostí se blížíme ke kamenné zdi, ze které padají statisíce litrů vody. Doufáme, že zrovna to není to místo, kam se chystáme i my. Naneštěstí je, nebo naštěstí. Voda je studená, ale nesmírně osvěžující. Je všude kolem nás a my se i přes obrovský tlak nemůžeme přestat smát. Je to něco unikátního, vždyť jak často má člověk možnost vykoupat se přímo ve vodách největších vodopádů světa? Přestože to vypadalo děsivě, tak odcházíme nadšení. I když jsme promočení do poslední nitky. Většina z nás si ještě po vystoupení kupuje video točené přímo na lodi, ať máme i památku. I když na tento zážitek asi jen těžko zapomeneme.
Už hodiny procházíme fascinující pouští, kde se scenérie mění každých pár minut. Hory jsou nahrazeny pískovými dunami, které se následně mění na kamenitou a vyprahlou poušť. Slunce příjemně hřeje, na obloze ani mráček a vítr pofukuje jen symbolicky. Zastavujeme před závorou a po kontrole přecházíme na nevelké parkoviště. Bereme si pasy a foťáky a vcházíme na letiště Marie Reiche, která městečko Nazca proslavila po celém světě. Byla to německá vědkyně, která zkoumala tajemné obrazce v této vyprahlé poušti. My jsme se rozhodli nevidět je jen z nedaleké pozorovací věže, ale podívat se na ně i z ptačí perspektivy. Proto platíme letištní poplatek, pro jistotu vynecháváme oběd a vstupujeme na váhu, která určí naše místo v maličkém letadle. Procházíme bezpečnostní kontrolou, dostáváme ilustrační mapku s nákresem obrazců, které budeme moci vidět a sluchátka, přes které s námi komunikuje pilot. Nastupujeme do letadla a dobrodružství může začít. Při odletu to s námi trošku hází a my jsme mírně nesví. V tom se však ozve pilot a vysvětluje nám, že se nemáme ničeho obávat a svou pozornost máme zaměřil na místo mezi kolem a křídlem, kde uvidíme obrazce. Zpočátku je opravdu těžké v té obrovské spleti čar a řečišť najít ty správné linie. Každým dalším obrazcem se to však zlepšuje a naše nadšení roste. Vidíš velrybu? A co kosmonaut či kolibřík? Nebo opice... V němém úžasu však zůstáváme, když se dostáváme nad obrazec Stromu života, který se nachází nedaleko cesty. Právě kolem projíždí autobus a vypadá při něm jako mravenec. Tehdy si uvědomujeme, jak neskutečně velké tyto obrazce jsou. Nejsem si jistý, zda je vytvořily starobylé civilizace, ale i tak nám v hlavě vyvstává obrovské množství otázek. Pokud ne oni, tak kdo? Proč a jak? Jak je možné vytvořit něco, tak geometricky přesné a o takové velikosti?
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.
