Vy jste ještě nebyli v „zemi ohně“ Ázerbájdžánu? Je nejvyšší čas to napravit!

Ani Evropa, ani úplně Asie. Jistým způsobem i východ na západě, i západ na východě. „Země ohně“ spojovaná s mocnými říšemi starověku a Hedvábnou stezkou, ale i národ, který prošel od dob Sovětského svazu výjimečnou transformací, aby se nově otevřel světu. Bohaté zásoby ropy, pozoruhodná architektura, silný vliv náboženství na každodenní život, kavkazský horský masiv i rozlehlé vody Kaspického moře. Vítá vás Ázerbájdžán, zem kontrastů, formující v přímém přenosu svou moderní identitu.

Historie

Jak naznačuje nález 700 tisíc let starých prehistorických artefaktů v Azokhské jeskyni, nacházející se v předhůří Malého Kavkazu, klimaticky mírné oblasti povodí řeky Kura byly osídleny doslova od nepaměti. Nejstarší ucelenou civilizací na tomto území byli pravděpodobně kavkazští Albánci. Po nich jej v průběhu následujících tisíciletí postupně dobyly rozličné mocnosti Evropy i Asie. Peršané, Heléni, Arméni, Římané, Mongolové, Arabové, opět Peršané a nakonec neslavná nadvláda Moskvy - ti všichni přispěli svým dílem k dnešní unikátní rozmanitosti Ázerbájdžánu.

Co v této turbulentní historii pomohlo sjednocení, vzniku svébytné kultury a samostatného jazyka Ázerbájdžánu, byla náboženská homogenita, nejprve zoroastrianismu, později islámu. Ten se zde pevně usadil v rozmezí 3. až 7. století za vlád Perské říše a arabského kalifátu. V průběhu středověku se v zakavkazské oblasti vykrystalizovalo několik menších států, které se pak na přelomu 15. a 16. století podařilo sjednotit do Safavidského státu významné mocnosti té doby, zahrnující i území dnešního Íránu. Na vrcholu slávy tohoto impéria dobyl jeho vojevůdce Nádir Šáh dokonce severní část Indie.

Po kolapsu Safavidského státu se Ázerbájdžán rozdrobil na menší celky, ale ty se brzy staly opět součástí Íránu. To pro zemi znamenalo těžké časy. V 19. století tvořila hraniční oblast s Ruskem, se kterým měl Írán dlouhotrvající válečný konflikt. Po vzájemných mírových dohodách byl Ázerbajdžán nakonec znovu rozdělen. Severní část včetně Baku připadla Rusku a jižní zůstala Íránu. Výsledkem byla genocida domácího obyvatelstva, na níž se podílely obě znepřátelené strany. Vznikl však i národní odboj a s podporou Turecka byl nakonec úspěšný. V roce 1918 se tak zrodila první samostatná Ázerbájdžánská demokratická republika.

Trvala bohužel jen necelé dva roky a po vítězství bolševické revoluce si Ázerbájdžán, spolu se sousední Gruzií a Arménií, podmanila železná ruka Sovětského svazu. Země na vlastní kůži zažila stalinské čistky, ale ropné zdroje jí přinesly i statut strategicky významné oblasti, a to už během 2. světové války. V roce 1969 Moskva nominovala za místního sekretáře strany Heydara Aliyeva, pozdějšího prezidenta samostatného Ázerbájdžánu. Ten pomohl více diverzifikovat průmysl, avšak v období perestrojky rostly i přes pokrok nepokoje a zformovala se protisovětská lidová fronta.

Nová éra samostatnosti přišla v roce 1991 a prvním postkomunistickým prezidentem se stal disident Abulfaz Elchibey. V letech 1993 – 2003 ho vystřídal Heydar Aliyev a od roku 2003 až dodnes zastává úřad jeho syn Ilham. Formálně je Ázerbájdžán demokratickou zemí, ale některé celosvětové informační zdroje označily jeho režim za autoritářský. Tento názor se místní vláda snaží usilovně vyvrátit a jedním z nástrojů, který na to zvolila, je podpora turismu kampaní „Take another look“. Obracejíc se na svět, aby mu „věnoval ještě jeden pohled“, zve k sobě „země ohně“ každého zvídavého cestovatele.

Na druhý pohled

To, že nezůstalo pouze u slov, dokazuje například systém rychlých turistických víz s možností vybavení online, hostování velkých sportovních akcí jako jsou závody Formule 1 a finále evropské ligy UEFA 2019, nebo i přítomnost silných mezinárodních hotelových sítí. Jednou z nejsilnějších marketingových zbraní se však stala architektura.

Baku

Vstupní branou a výstavní skříní Ázerbájdžánu je hlavní město Baku. A právě do něj se, jak v minulosti, tak i dnes, investovalo nejvíce z peněz získaných z obchodování s ropou. V době prvního ropného boomu počátkem 20. století, kdy zde podnikala i rodina Alfreda Nobela, byly postaveny pompézní paláce, Mukhtarov a Hajinski, inspirované těmi slavnějšími, benátskými. Vzorem italského města na vodě se v Baku řídili i v 60. letech při budování čtvrti „Mini-Benátky“, protkané malebnými splavnými kanály. Kromě paláců se ve starém městě nachází i jeden z jejich největších národních symbolů, Panenská věž. Pod věží byly nalezeny vykopávky s pravými ručně tkanými koberci. Symbol věže najdete například i na ázerbájdžánských bankovkách.

Projekty nového tisíciletí se snaží více zohlednit historické kořeny a lokální topografii. Budova víceúčelového kulturního centra Heydara Aliyeva z dílny renomované architektky Zahy Hadidové vyvolává dojem neustále proudícího pohybu. Zdá se, jako by se hmota plynule vynořovala z okolního terénu a postupným cílevědomým zahýbáním umožnila vznik vnitřních prostor centra. Spektakulární pohled nabízí i objekt Muzea koberců – jeho podélný trubkovitý tvar, v souladu s účelem stavby, věrně vystihuje kontury svinutého koberce.

O něco klidněji a rozvážněji působí tři „Plamenné věže“, tyčící se nad Baku jako jeho nový strážce a symbol zároveň, střídající v této roli téměř tisíciletí starou Panenskou věž. Tři věže jsou připomínkou zoroastrianismu, prvního náboženství vyznávaného na území Ázerbájdžánu, ze kterého pochází i poetické pojmenování „země ohně“. Tohle pojmenování má také i historický původ, když v horách hořely vysoké plameny a dokonce staré perské pojmenování Ázerbájdžánu bylo Aturpakan, v překladu "místo kde se zachoval posvátný oheň".

Krystalovou halu na úzkém výběžku do Kaspického moře postavili kvůli pěvecké soutěži Eurovize 2012 a nadále slouží sportovním akcím. Komplexnějším a dlouhodobějším urbanistickým projektem je Bílé město – částečně už i realizovaný plán obnovy 221 hektarové industriální části města. Monumentem ropného průmyslu, kterému Baku i celý Ázerbájdžán vděčí za svou prosperitu, je mrakodrap ředitelství státního ropného koncernu SOCAR. Jiným, supervysokým mrakodrapem, tyčícím se do výšky 1054 metrů, je Ázerbájdžánská věž vzdálená 25 km od Baku, v oblasti Khazarských ostrovů, uměle vybudovaných podél pobřeží, ve stylu dubajské Palmy.

Návštěvníci, kterým se „dubajizace“ zamlouvá méně, mají možnost navštívit historickou památku UNESCO - Palác Širvanšáhů. V tomto impozantním terasovitém komplexu najdou, kromě hlavní budovy paláce i krásná nádvoří, mešitu, věznici, mauzoleum, lázně, hrobku panovníků i muzeum. Minulostí dýchají i několikeré tradiční lázně mimo palác, známé jako Hamam, a také karavanseraj, čili budova hostince z dob Hedvábné stezky.

Nejfrekventovanější bulvár Baku nese jméno básníka Nizamiho. Zde si přijdou na své milovníci čaje, kávy, kebabu, chalvy, pilafu, kufty nebo místní těstoviny dushbara plněné mletým masem, zeleninou, sušenou mátou, vinným octem a česnekem.

Další specialitou je jogurtová polévka dovga s rýží, cizrnou a bylinkami, podávaná za tepla i za studena. Na muslimskou kulturu snad trochu překvapivě jsou poměrně běžné i pivo, víno (ázerbájdžánským unikátem je víno z granátových jablek) a tvrdý alkohol.

Kdo potřebuje více pohybu, může dát přednost procházce po přímořském bulváru táhnoucím se paralelně s pobřežím. Vznikl v roce 1909, kdy si tu ropní baroni začali stavět přímořské vily. Lemuje ho několik atrakcí, jako Parašutistická věž pro extrémní sporty, lunapark, hudební fontána a jachtklub. Za lepším výhledem je zase možné vyvézt se ozubenou železnicí na kopec nad městem, který je zároveň i hřbitovem a památníkem hrdinů. Na klidné podvečerní toulky jsou vhodné i úzké uličky starého města, plné stánků s uměním a tradičními suvenýry.

Po únavném dni se dá v Baku zrelaxovat v lázni z nerafinované ropy, s léty ověřeným pozitivním účinkem na všechny zdravotní neduhy od kožních problémů po impotenci. Nevídanou zábavu poskytne sledování soubojů v přetlačování rukou a světovou raritou je i muzeum miniaturních knih. Jakkoliv je Baku fascinující, ázerbájdžánské dobrodružství v něm ani zdaleka nekončí.

Seki

Donedávna skrytým pokladem, ale od července 2019 novým přírůstkem na seznamu památek světového dědictví UNESCO, je malebné horské městečko Seki. Leží ve Velkém Kavkaze, asi 300 km severozápadně od Baku a od středověku sloužilo jako zastávka na Hedvábné stezce. Hostince u cesty karavanseraj byly vyhledávaným místem odpočinku a bezpečným úkrytem pro obchodníky, jejich doprovod a majetek. V Seki kamenná budova jednoho z nich stojí dodnes a stejně vstřícně vítá i současné pocestné.

Neméně lákavým je v Seki Palác chánů z 18. století, zdobený neuvěřitelně detailně propracovanými nástěnnými freskami i okenními mozaikami. Motivy mnohých fresek jsou většinou květiny ve vázách nebo taky lovecké nebo bitevní témata.

Historické centrum, chráněné mohutnými středověkými hradbami, je zase jako stvořené pro lokální bazar a nákupy v něm. Je tam možné obdivovat umění vyšívaných textilií i šebeke – barevné skleněné mozaiky, nebo se nechat zlákat vůněmi čerstvé chalvy, či tradičního dušeného masa piti. Pozornému oku odhalí kamenem dlážděné ulice Seki i zajímavé reliéfní detaily původních zděných domků s pevnými dřevěnými branami.

Qobustan

Do druhé UNESCO chráněné oblasti se dá dostat po přibližně hodině jízdy po panoramatické přímořské cestě směrem na jih od Baku. Qobustan se nachází v obklopení bezútěšné suché země, ale ukrývá dva neobyčejné poklady, pro které se sem vyplatí vážit cestu. Prvním z nich je muzeum petroglyfů pod širým nebem.

Petroglyfy jsou reliéfní rytiny do skal vytvořené našimi předky. Ty qobustanské znázorňují scény z lovu, flóru, kulturu a životní styl a datují se do relativně širokého období od 15000 let př. n. l. (rytina býka) až do 8. století našeho letopočtu (rytiny velbloudů v karavaně). Norskému etnografovi Heyerdahlovi připomínaly qobustanské rytiny lodí tvary těch vikingských a spekuloval, zda kořeny severského národa nesahají do této oblasti.

Druhý skvost Qobustanu je přírodní – bahenní sopky bublající poklidně v zátiší tiché, pusté krajiny. Jde o fascinující a svým způsobem uklidňující pohled na kopečky, zformované z uschlé popraskané bahenní hmoty, uprostřed nichž, bublinu po bublině, vyvěrá stále nové bahno. Překvapivě není horké, ale příjemně chladivé a obyvatelé tamního regionu Saljan věří v jeho léčivé účinky.

V Ázerbájdžánu na turisty čeká i mnoho zážitků, které lze popsat jen těžko – chuť čerstvého čaje z nádoby armudu, atmosféra na zápase chovganu (obdoba koňského póla) doprovázeného živou hudbou, či pohled temných očí špiona Richarda Sorge z monumentu v Baku je třeba zažít na vlastní kůži.