Fascinující i děsivé zároveň, sopky jsou svědectvím, že naše Země je i pod svým povrchem stále velmi činným tělesem.
Autor: Pavel Fellner
03.12.2019
Čti více
Fascinující i děsivé zároveň, sopky jsou svědectvím, že naše Země je i pod svým povrchem stále velmi činným tělesem.
Autor: Pavel Fellner
03.12.2019
Už při prvním pohledu na jejich siluetu je zřejmé, že sopečné hory jsou v čemsi jiné. Víceméně pravidelný kuželovitý tvar vypovídá o odlišném původu jako má většina ostatních pohoří. Sopky se nevztyčily nad okolní krajinu vrásněním v důsledku srážky litosférických desek, ale postupným průnikem, usazováním a chladnutím tekuté horniny na povrch. Absence vegetace na svazích a konstantní oblak kouře nad vrcholem jsou v případě stále aktivních sopek dodatečným mementem obrovské energie dřímající pod povrchem zemské kůry, po které dennodenně kráčíme. Živý pohled na ně budí současně obdiv i obavy.
Sopky se nejčastěji rodí v místech podél hranic tektonických desek, kde dochází z různých příčin, vyplývajících z jejich pohybu, k oslabení zemské kůry (litosférické vrstvy). Tato oslabení vedou k erupcím roztavené horniny, nazývané magma, na zemský povrch. Magma je tekutá hmota s teplotou od 600 do 1200 ° C, která se pohybuje v oblasti zemského pláště, začínajícího 10 až 40 kilometrů pod povrchem. Ta se směrem ven dere přes takzvaný vulkanický komín – tam dochází k jejímu odplynění a po výronu se taková hmota nazývá láva. Za určitých okolností se může vulkanický komín objevit i uvnitř tektonické desky (tzv. plášťový chochol), což znamená, že sopky mohou teoreticky vzniknout kdekoliv. V závislosti na viskozitě (míře „mazlavosti“ nebo schopnosti téci směrem dolů) lávy se po erupci formují tři hlavní typy sopek.
Rychle tekoucí láva tvoří štítové sopky. Jejich název je odvozen od tvaru štítu, který mají při pohledu shora. Láva volně proteče delší vzdálenosti a v průběhu času se pomalu ukládá do mnoha vrstev v mělkých svazích hory. Pravděpodobnost náhlé, ničivé exploze štítové sopky je nízká. Podíl tekoucí lávy je nižší u kompozitních sopek. Tvarem více připomínají kužel a jejich svahy jsou vytvořeny střídáním proudů a rychleji tuhnoucích lávových mas. Charakteristické jsou explozivními výrony a rostou do větších výšek.
Sypané (nebo struskové) sopečné kužely vznikají náhlými a silnými erupcemi, během kterých sopka vychrlí i množství pevných „trosek“ horniny. Exploze obvykle trvají krátce a už se neopakují. Tento druh sopek narůstá jen do výšky přibližně 400 metrů. Zajímavým přechodným tvarem, který obvykle bývá pokračující aktivitou sopky zničen, je sopečný dóm. Málo pohyblivá láva vysoké viskozity se ukládá po okrajích kráteru, kde tvoří dutiny. V nich se pak lávy hromadí stále více a působením fyzikálních sil nakonec explodují, nebo zkolabují.
Významným faktorem ovlivňujícím konečnou podobu sopečné erupce je i fyzikálně-chemické složení magmatu. Souhrou čtyř komponent se finální fáze průniku na povrch může zjevit kdekoli na spektru od sotva zřejmé až po dramaticky ničivou. Vedle již zmíněné viskozity se zohledňují i množství plynu rozpuštěné v magmatu, míra snižování tlaku během výstupu na povrch a množství možných míst, kde se mohou plyny kumulovat. O tyto činitele se opírá i klasifikace erupcí.
Nejintenzivnější je pliniovská, pojmenovaná podle Plinia mladšího, který popsal katastrofický výbuch Vesuvu v roce 79 n.l.. Na plyn bohaté magma při ní prudce vystřeluje do výšky až desítek kilometrů a oblak kouře může sahat až do stratosféry. Chrlení přetrvává několik dní, popel a úlomky ztuhlé lávy během ní „prší“ na široké okolí. S pliniovskou erupcí se pojí snad největší riziko sopečné činnosti – pyroklastický proud. Při silných explozích hrozí, že se zhroutí část vulkanického komína a láva se bude rychlostí stovek kilometrů za hodinu valit po svazích, ničíc vše, co jí přijde do cesty.
Pyroklastické proudy jsou typické i pro peléjskou erupci, nazvanou podle sopky Pelée v Malých Antilách, kde v roce 1902 způsobily smrt okolo 28 000 obyvatel Martiniku v jedné z nejhorších sopečných katastrof historie. Kromě pyroklastických proudů se při peléjské erupci formují i nebezpečné sopečné dómy. Relativně klidnější je strombolská erupce (podle sicilské sopky Stromboli). Nabízí fascinující divadlo pomalých lávových řek stékajících po úbočích sopečných kopců. Probíhá za nižšího tlaku, ale stále dostatečného na to, aby se objemnější množství lávy dostalo přes okraj kráteru.
Vulkanická (podle ostrova Vulcano) erupce je charakterizována obrovským mrakem sopečného kouře a popela nad vrcholem sopky. Výbuchy plynného magmatu nastávají v pravidelných intervalech a vyvrhovány jsou, kromě popela, i pevné kusy horniny. Nejméně dramatickou je havajská erupce, při níž láva vyvěrá na povrch z více bodů. Menší proudy se pozvolně slévají a pomalu postupují ve směru gravitace. Nedochází k vysoké produkci plynů, ani popela. Ojediněle může láva v některém z bodů vystříknout tenkým gejzírem do výšky pár desítek metrů. Islandská erupce je jen velmi mírným vyléváním lávy z několika paralelních výtoků současně. Vložiť fotku: hawaii-sopka
Atitlán je více než 3 500 metrů vysokou sopečnou horou u stejnojmenného jezera v Guatemale. Nachází se v sousedství dalších dvou sopek Toliman a San Pedro. Záznamy o její aktivitě jsou evidovány již od 15. století. Její svahy jsou domovem a útočištěm vzácných ptačích druhů Guana horského (Oreophasis derbianus) a Tangary Cabanisovy (Tangara cabanisi).
Fuji, mýty opředená nejvyšší hora Japonska, byla od nepaměti frekventovaným motivem tamního umění a literatury. Dnes je to častá horolezecká destinace, která přetrvává jako ikonický symbol japonské kultury. Při dobré viditelnosti stojí na pozadí panoramatu Tokia. Její aktivita se jeví jako stabilizovaná.
Ebulobo se nachází na indonéském ostrově Flores. Má symetrický tvar a výšku více než 2 100 metrů. Její kráter je široký 250 metrů a jeho okraj je na více místech narušen. Poslední významná činnost se datuje do roku 1830, kdy z jejího centra stekl 4 km dlouhý proud lávy.
Na stejném ostrově je i Kelimutu. Měří sice jen něco nad 1 600 metrů, ale její kráter se skládá ze tří částí a každá z nich je naplněna vodou. Barva vody se navíc pravidelně mění, v každém kráteru jiným tempem, podle jejího aktuálního oxidačně-redukčního stavu a také díky bohatému zastoupení prvků jako železo a mangan.
Na jiném z mnoha ostrovů Indonésie, na Lomboku, leží stále aktivní sopka Rinjani. Podle některých zdrojů byly její erupce časté již v 13. století. Její poslední živé období přetrvává od roku 1994, provázejí ho poměrně silná zemětřesení, a tak je Rinjani pod trvalým drobnohledem odborníků. Podle měření a pozorování se snaží předvídat její další krok a včas varovat všechny, které by mohla ohrozit, například letecké společnosti.
Bromo je součástí sopečného masivu na ostrově Jáva (Indonésie). Další aktivní sopka, která zaznamenává erupce od roku 2004. Nejintenzivnější byly v roce 2011, kdy ze svých útrob vypustila velké objemy kouře a popela. Ty následně vedly k obavám z ekologických následků i dopadu na každodenní život. Údajně například hrozilo, že některé střechy neunesou tíhu spadlého popela.
Průvodním jevem sopečné činnosti bývá i geotermální pohyb v širším okolí. Vývěr léčivých pramenů není ničím neobvyklým a v islandské sopečné oblasti poloostrova Rejkanes je využili na vybudování lázeňského resortu s klinikou Modrá laguna. Voda má do 39 ° C a bylo prokázáno, že má pozitivní účinek na léčbu psoriázy. Na trhu jsou i kožní produkty z výtažků jejích silic, řas a solí.
Masiv And je také oblastí nejedné sopky známého jména a dominantního zjevu. 6 380 metrů vysoká Parinacota kraluje na hranici Chile a Bolívie. Přestože je aktuálně v spícím režimu, několik naměřených termálních anomálií nevylučuje její budoucí probuzení. Parinacotu obklopuje nehostinná krajina křovinaté stepi, zmáhaná suchem a obydlená jen nejodolnějšími druhy, kromě jiných nádhernými divokými kočkami a pumami.
Uturunku je dormantním, 6 000 metrovým, vulkánem v jihozápadní části Bolívie nedaleko hranice s Argentinou. Pozornost vzbuzuje od 90. let minulého století, kdy byly v okolí jejího vrcholu pozorovány seismické aktivity a deformace reliéfu. Objevují se spekulace, že může být největší dřímající sopkou s potenciálním účinkem takzvaného supervulkánu (masivní exploze nevídaných rozměrů).
Raritním zjevem je nesporně Kilimandžáro – jen 3 geografické stupně jižně od rovníku a přece pokryté ledovcovou čepicí, za kterou vděčí elevaci 5 895 metrů, což je současně i nejvyšší bod afrického kontinentu. Při výstupu na vrchol se prochází pěti vegetačními zónami – buší, deštným pralesem, vřesovými pláněmi, alpinskou vegetací a arktickou zónou. Kilimandžáro tvoří soubor tří nečinných kráterů Shira, Mawenzi a Kibo. Podle vědců kulminovala v roce 2003 hladina magmatu pod vrcholem v hloubce jen 400 metrů.
Jméno Ngauruhoe (čili „chrlí horké kameny“) mluví za vše. Nejmenší a nejaktivnější „kužel“ vulkanického komplexu Tongariro na severním ostrově Nového Zélandu se proslavil v trilogii Pán prstenů jako Hora osudu. To z něj dělá populární turistickou destinaci, ale novozélandská administrativa varuje před jeho nedostatečně pevným, suťovitým povrchem a možnými výpary se zvýšeným obsahem síry.
Synonymem pozorování sopečných aktivit se pro mnohé stalo souostroví Hawaii. Nejaktivnější z pěti sopek, díky kterým Hawaii vznikl, je Kilauea. Štítovitý tvar, nízká kumulace plynů, odplavování lávy v proudech a sopečná observatoř na úpatí předurčují Kīlaueanu, aby sloužila potřebám výzkumu. A badatelé se zde nezabývají zdaleka jen sopečnou činností, zkoumají i okolní ekosystém, historii a mytologii a proběhl zde dokonce i trénink simulace měsíční krajiny několika posádek misí projektu Apollo.
Výstup na sopku Bromo - Jáva, Indonésie
Jak podle Vašich představ vypadá výstup na aktivní sopku? Bude to nebezpečné, bude to vzrušující? Před samotným výstupem se na pár hodin ubytujeme v městečku Merlin Malang. Víme, že si příliš nepospíme, protože kolem půlnoci vyrážíme do vesnice Sukapura, kde přesedneme do ,,džípu“ a vyvezeme se k sopce Bromo, abychom se podívali na jeden z nejkrásnějších momentů našeho zájezdu. Po večeři a rychlém bazénu věřme, že rychle usneme. No znáte to, očekávání, nervozita a vědomí, že musíte rychle usnout. Najednou zvoní budík a za pár minut se setkáváme na recepci. Cestou do Sukapury slyšíme od našeho místního průvodce příběh, jak to vlastně celé začalo. Když si parta cestovatelů vymyslela tento šílený nápad: zažít východ slunce nad sopkou Bromo, neměl je tam kdo dopravit. Místní tedy rozhodili sítě a oslovili chlapíka, který měl jako jediný široko daleko autoservis a vlastnil džíp. Slovo dalo slovo a za pár dní se jelo. Netrvalo dlouho a ozvala se nová parta. Po ní další, ta už byla dvakrát větší. Chlapík neváhal a bleskově sehnal další auto. Za rok už vlastnil čtyři a z ranních výletů se pomalu ale jistě začala stávat místní atrakce. Atmosféra a kouzlo východu slunce nad sopkou Bromo nenechala lhostejných ani domácích a během pár let si z výletů udělali tradici. Dnes už je ani nezajímá samotný východ slunce, jako spíše setkání s přáteli, rodinou a společné snídaně při této jedinečné atmosféře, vypráví průvodce. Právě u chlápka, který to celé začal, začínáme i my. Šálek horkého čaje v jeho rodinném domě, kde už při snídani posedává skupinka domácích a pak se jde.
Nabídky zapůjčení bund a čepic slušně odmítáme, vybavení jsme dostatečně. Čeká nás hodinová klikatá cesta do kopce, která i vzhledem k řidičským kvalitám našeho průvodce není příliš pohodlná. Cestou se k nám přidávají další auta, netrvá dlouho a jedeme v koloně. Slova našeho průvodce se naplňují. Cestou posloucháme další informace. Bromo v čase aktivity nechrlí lávu ale kameny a sopečný popel. Blízké okolí se vždy evakuuje, aby se předešlo zraněním či případným obětem. Po odeznění nebezpečí však domácí najdou jen zničenou úrodu a do dalšího roku se mohou se svou jedinou obživou – pěstováním různých plodin – rozloučit. Půda je neúrodná a nějaký čas potrvá, než si deště se sopečným popelem poradí. Vláda má naštěstí pro tyto případy zřízený fond, ze kterého místnímu obyvatelstvu poskytnou pomoc. Blížíme se k naší rozhledně, údajně té nejkrásnější a místními nejméně navštěvované. Okolí začíná připomínat kemp, či hudební festival. Cestu lemují desítky, ne-li stovky zaparkovaných džípů. Cesta je plná domácích, popíjejících čaj a kávu, a na grilech se opékají různé dobroty. Pomalu začíná rozbřesk. Zaparkujeme a vydáváme se pár metrů po svých. Na vyhlídce už postává pár cizinců, přesně jak říkal náš průvodce, místní samotný východ zase až tak nezajímá, přišli si spolu užít atmosféru rána. Netrpělivě čekáme, kontrolujeme nebe, hvězdy vidíme, viditelnost by měla být dobrá. Po pár minutách začíná tma řídnout a my rozeznáváme obrysy hor. Někde v údolí pod námi je Bromo, každou chvíli je uvidíme. Nebe pomalu modrá a před námi se otevírá neskutečná scenérie… Dočkali jsme se. Z vulkánu lenivě stoupá dým a vítr ho nese okolní krajinou. Horizont pomalu mění barvu z červené přes oranžovou, až do žluté. Najednou se zjeví slunce a my okamžitě cítíme jeho hřejivý dotek. To teplo je zvenku nebo zevnitř, živené tou nádherou kolem nás.
Výšlap na druhou nejvyšší sopku Bali
Výšlap na samotný vrch druhé nejvyšší sopky Bali s názvem Batur zabere zhruba 2 až 3 hodiny v závislosti na tempu. Její nadmořská výška je 1717 m.n.m. a. Pokud si chceme vychutnat východ slunce, který je právě z vrchu sopky Batur na celém Bali ten nejkrásnější, začínáme šlapat na vrch už v 3:30 ráno. Východ slunce je na Bali celoročně okolo 6 ráno. No a proč si troufám říct, že odsud je ten nejkrásnější východ slunce na celém Bali? Protože na východě vidíme nejvyšší sopku Bali – Agung (3142 m.n.m.), vedle níž začínají vykukovat sluneční paprsky, jejichž odrazy sledujeme na hladině jezera Batur, které patří do kaldery sopky, na jejíž vrchu se právě nacházíme. Po pár minutách už vidíme do okolních dolin, které jsou celé posety černou ztuhlou lávou. Erupce nedaleké sopky Agung v roce 1963 byla jednou z nejsilnějších v 20. století. Při těchto krásných výhledech nám dělají společnost divocí makakové, kteří nám doslova skáčou po hlavách.
Sibayak - aktivní sopka Sumatry
Vstáváme brzy ráno a kolem čtvrté opouštíme hotel na okraji horského města Berastagi. Venku je ještě tma a příjemně svěže. Chystáme se vylézt na stále aktivní sopku Sibayak, do výšky 2049 metrů. Po dvacetiminutové jízdě autem serpentýnami, začínáme šlapat po strmé a rozbité asfaltové cestě směrem nahoru. V dálce je možné vidět Sinabung, další aktivní vulkán, který se tyčí do výšky skoro dva a půl kilometru. Momentálně jen spokojeně odfukuje a z kotle stoupá jen minimum dýmu. Ale 19. února 2018 místní pěkně vystrašil. Soptil oblaka hustého, šedého dýmu a prachu až do výšky pěti kilometrů. My se Snem jsme sem přišli o pár dní později a viděli jsme už jen tenký, červený crůček lávy vytékající z kotle. Stoupáme dále, na otevřené planině začíná trochu pofukovat a o ochlazuje se. Po chvíli už nikdo nepochybuje, že se nacházíme na aktivní sopce. Čím dál více, se nám do nosu vrývá štiplavý siřičitý smrad a v dálce je slyšet stále intenzivnější syčení. Procházíme kolem stanů kempařů, kteří se tu rozhodli strávit noc, aby byli mezi prvními nahoře. Čeká nás ještě finální, nejstrmější výstup po vratkých kamenech a kolem šesté ráno, těsně před východem slunce jsme na vrcholu. Obsadíme nejlepší místa na focení a s prvními slunečními paprsky začíná nádherné přírodní divadlo. Postupně se pod námi ukazuje malebné údolí s městem Berastagi a dalšími menšími sopkami. Severním směrem je dokonce vidět Medan, největší město na ostrově, vzdálené přibližně 50 km vzdušnou čarou. Tam naše dobrodružství před pár dny začalo. Za námi se nachází samotná kaldera sopky Sibayak, která už odpočívá více než 130 let. Po dostatečném vynadívání se na ranním, sluncem zalité údolí, scházíme stejnou cestou dolů. Obcházíme kalderu z blízka a míříme přímo k syčícím gejzírům síry. Po úspěšném zdolání sopky nás samozřejmě čeká zasloužená odměna – přírodní prameny přímo pod sopkou. Horká voda v, dohromady šestnácti bazénech působí jako balzám na naše nohy a celé tělo.
Indonésie, Lombok a ostrovy Gilli
Rinjani je sopka vysoká 3726 metrů, vystupující téměř z moře. Vypíná se nad námi a vůbec se nezdá tak vysoká. Nejtěžší věci dáváme nosičům, na hřbety bereme zbylé věci a začínáme makat do výšky 2500 m.n.m., na první římsu. V lese pod římsou vřeští opice a my se posilujeme. Ráno budíček ve 2 ráno a s čelovkou vyrážíme dobýt vrchol. Dobrodružná část zájezdu začíná. Suť, sopečný prach, 2 kroky nahoru a půl kroku zpět. Při východu slunce už stojíme vyčerpaní na vrcholu a vychutnáváme si pohledy, na jedné straně je vidět Bali a nejvyšší sopku ostrova – Agung a na druhé straně sopky Sumbawy. Pod námi sopečné jezero a někde v dálce za římsou a strmým svahem moře a ostrovy Gilli. Scházíme na římsu, ještě níže k jezeru a k horkým pramenům. Božský odpočinek před sestupem ze sopky, kolena nas bolí, ale stálo to za to. Zážitek na celý život. Před námi maličké ostrovy Gilli s nejčerstvějšími rybami, nádherným mořem a zaslouženým odpočinkem.
Sopky Velikonočního ostrova
Velikonoční ostrov nebo chcete-li Rapa Nui je ostrov vulkanického původu. Je tvořen třemi sopkami. Maung Terevak, která tvoří největší část ostrova, sopka Poike, která tvoří východní poloostrov a Rano Kau, která formuje jihozápadní výběžek ostrova. Tyto tři sopky se v důsledku geologických změn a vulkanické aktivity v minulosti spojily a svými lávovými poli vytvořili ostrov ve tvaru trojúhelníku. Na ostrově je několik drobných sopečných kuželů, které jsou přímo propojeny s těmito sopkami. Rano Raraku a Puna Pau se v minulosti staly významnými lomy pro těžbu sopečného kamene (tufy a pemzy) na výrobu slavných soch Moai. Sopka Rano Kau má nejzachovalejší kalderu ze všech sopek na Rapa Nui. Šplhá se do výšky 328 metrů a má působivý průměr 1600 m. Vnitřek kaldery je vyplněn dešťovou vodou, která vytvořila jezero porostlé endemickými druhy rostlin. Samostatný vnitřek kráteru má vlastní mikroklima, což zabezpečuje růst těchto rostlin. Domácí kmeny využívali tenhle kráter na získávání léčivých rostlin. Přičemž pokud nějakou vzali, jinou museli vysadit. Vědci bohužel předpovídají, že tento ekosystém bude existovat už jen několik desetiletí. Jezero totiž ohrožuje eroze jedné stěny kráteru, která jednou padne a kalderu tak náplní slaná voda z oceánu. Sopka je také místem kultu ptačího muže. Ale o tom zas příště.
Pokud se náhodou na vašich cestách ocitnete v blízkosti aktivní sopky, je dobré seznámit se se základními pravidly, kterými je třeba řídit v případě pohotovosti:
Bezpečné komfortní i dobrodružné poznávací zájezdy do celého světa s CK SEN
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.