Špicberky: Průvodce, mapa, zajímavosti o souostroví

Norské souostroví Špicberky jsou bezesporu rájem pro milovníky drsné polární krajiny, kde není nouze o nejrůznější dobrodružství. Kdo by se nechtěl projet na psím spřežení a pomazlit se s místními husky! Nebo se vydat na moře kolem ledových ker a čekat, odkud na vás vykoukne mrož? Ovšem pozor, se zdejší faunou se můžete setkat i hned, jakmile vaše letadlo dosedne na runway. Výjimkou totiž nejsou případy, kdy se po ní prochází lední medvědi! Zažijte tyto nezapomenutelné momenty s námi na zájezdu na Špicberky.

Autor: Petra Špačková

19.03.2023

Čti více

Barevné domky v Longyearbyenu.

GEOGRAFICKÁ POLOHA ŠPICBERK

Špicberky nebo norsky také Svalbard je souostroví v Severním ledovém oceánu a je to také nejsevernější část Norského království. Najdeme jej zhruba na půl cesty mezi evropským kontinentem a severním pólem. Mezi největší ostrovy patří Spitsbergen, Severovýchodní země, Barentsův ostrov či Edgeův ostrov. Největším městem je pak Longyearbyen, kde našlo domov zhruba 2400 obyvatel, na celých Špicberkách jich žije zhruba 3000. Nejvyšší hora souostroví je Newtontoppen, která měří 1713 m. Špicberky (Spitsbergen) se jmenuje pouze největší ostrov na západě souostroví, ač se běžně tento název užívá pro celý region.

Podle Špicberské dohody (Svalbard Treaty, původně Spitsbergen Treaty) ze dne 9. února 1920 je Svalbard pod přímou suverenitou Norska a podle zákona ze dne 17. června 1925 také součástí Norského království. Souostroví „řídí“ guvernér, který má sídlo v Longyearbyenu a je volen na 3 roky. Trvale obydlené jsou pouze tři ostrovy: Spitsbergen, Medvědí ostrov (Bjørnøya) a Hopen.

Zajímavostí z oblasti vědy a výzkumu může pak být, že podle Špicberk pojmenovala anglická astronomka Mary Adela Blaggová pohoří Montes Spitzbergen na přivrácené straně Měsíce (pohoří severně od kráteru Archimedes ve východní části Mare Imbrium). Na souostroví existuje však i česká stopa, konkrétně Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích provozuje na Špicberkách Českou arktickou výzkumnou stanici. Ta zde má 3 hlavní centra – Payerův dům v Longyearbyenu, Terénní stanici Nostoc a výzkumnou loď Clione.

Špicberská dohoda z 9. února 1920 přiznává Norsku svrchovanost nad tímto územím, ale za určitých pravidel - Norsko nemůže využívat souostroví k válečným účelům, nemůže limitovat ekonomickou činnost na základě národnosti a musí chránit přírodní prostředí. Špicberky jsou také zcela bezvízovou zónou.

Podle dohody mohou rovněž občané zemí, které se staly signatáři dohody (dohodu podepsalo i bývalé Československo) stejným právem využívat zdejší přírodní nerostná bohatství. Díky tomu zde také mohla vzniknout osada Barentsburg mající stálé ruské osídlení. Pak je zde další ruská osada - Pyramiden, ta je však od roku 1998, kdy zde byla ukončena těžba, téměř opuštěná. Necelá tisícovka obyvatel odešla a dnes zde přebývá přes zimu zhruba 5 lidí, v letních měsících pak o něco více. V jistých dobách dokonce populace Rusů na souostroví převyšovala tu norskou, ale to již dnes neplatí. Naopak národnostní struktura je dnes relativně pestrá.

Řeka Longyear.

HISTORIE ŠPICBERK

Název „Svalbarði funnin“ byl poprvé zmíněn v islandských análech neboli ságách již v roce 1194. Svalbarði lze přeložit jako „studená pobřeží“, zatímco „funnin“ znamená „nalezeno“, takže „Svalbardi funnin“ znamená „studená pobřeží, která byla nalezena“. Není ve skutečnosti jisté, zda Svalbard, o kterém se v těchto textech mluví, je určitě ten, který známe dnes, jméno mu už ale zůstalo. Ačkoli existují spekulace, že Vikingové nebo Pomorové (etnikum ruského a baltofinského původu obývající malé území na severu Ruska) skutečně objevili souostroví dříve, poprvé jej oficiálně objevil v roce 1596 Willem Barents (1550 - 1597), zkušený holandský mořeplavec, který dal jméno i nedalekému Barentsovu moři. Oblast ostrých vrcholků hor na severozápadě pojmenoval „Špicberky“, což v holandštině doslova znamená „špičaté hory“. Toto je dnes název největšího ostrova souostroví Svalbard. Objevil také nejjižnější ostrov souostroví, později pojmenovaný Bjørnøya neboli Medvědí ostrov.

Velrybí olej

V 17. století začal vzrůstat zájem o dosud zcela panenské ostrovy. V roce 1607 Angličan Henry Hudson prohlásil, že vody kolem Svalbardu jsou plné velryb grónských a spustil se „poplach“. Velrybáři se ihned začali do regionu sjíždět s cílem získat ceněný velrybí olej. Vody kolem Špicberk začali brázdit lovci velryb z Nizozemska, Anglie (i když Angličané se nejprve orientovali spíše na lov mrožů), Španělska, Francie, Německa a Dánska a během 17. století téměř zlikvidovali zdejší velrybí populaci.

V této době byly totiž Špicberky a jejich okolí označeny jako „terra nullius“, tj. „země nikoho“, nenáležely tak žádné jurisdikci ani zemi, byly laicky řečeno místem pro všechny. Ovšem Holanďané a Angličané přesto udělali mezi sebou dohodu a bohaté špicberské vody si obrazně řečeno rozdělili. Bylo dohodnuto, že Angličané budou lovit jižně od Magdalenefjordu, zatímco Nizozemci budou lovit u severozápadního cípu Špicberk. Jiné země byly ke své nelibosti nuceny uzavřít s těmito dvěma národy samostatné dohody.

Brzy byla zřízena řada pobřežních stanic. Ty byly potřeba ke zpracování velryby a k převaření tuku na olej. Velrybí olej se v Evropě prodával za velmi dobré peníze, používal se totiž například jako lampový olej či k výrobě mýdla.

Zdaleka nejdůležitějším cílovým druhem byla velryba grónská (Baleana mysticetus), nazývaná také „Správná velryba“. Byla to totiž ta „správná velryba k lovu“, protože měla silnou vrstvu tuku, plavala pomalu a zůstala u hladiny, i když byla již mrtvá.

Kostel v Longyearbyen .

První osadníci

Pomorové, ruské etnikum z břehů Bílého moře, přišli na Svalbard lovit divoká zvířata, jednalo se především o arktické lišky, tuleně, soby, mrože a dokonce i predátory jako lední medvědy. Není přesně známo, kdy poprvé začali přicházet na Svalbard, ale na rozdíl od výše zmíněných evropských velrybářů měli Pomorové evidentně udržitelnější způsob lovu, který nevyčerpal populaci divoké zvěře. Každopádně zhruba od poloviny 17. století začali podél pobřeží zřizovat malé lovecké stanice. Některé byly na svou dobu velice moderní a pokrokové, někdy dokonce nechyběla ani sauna! Je známo 71 ruských stanicích na Svalbardu a zdá se, že většina z nich byla určena k celoročnímu provozu. Pomorové podél pobřeží vztyčovali četné dřevěné kříže jako ochranu před vyššími mocnostmi - aby jim zajistily úspěšný lov - stejně jako k označení území. Dva z těchto zbývajících ruských pravoslavných křížů můžete dodnes najít na Nordaustlandet.

Průzkumné expedice

Špicberky byly pro svou nehostinnost a geografickou polohu dlouho neprobádaným a nezmapovaným územím. To se začalo postupně měnit v průběhu 18. a 19. století, kdy se staly centrem zájmu velkých i menších průzkumných výprav a vědeckých experimentů. Mezi ty nejvýznamnější, kteří mají zásluhu na bližším průzkumu souostroví, patří rozhodně norský geolog Baltazar Mathias Keilhau (1797 – 1858), finsko – švédský botanik a kartograf Adolf Erik Nordenskiöld (1832 – 1901) a britský kartograf a horolezec Martin Conway (1856 – 1937). Conway byl první, kdo vytvořil mapu vnitrozemí Špicberk, zatímco Keilhau byl první, kdo provedl četné expedice po vnitrozemí a publikoval také několik důležitých článků o Arktidě. Nordenskiöld věnoval většinu svého výzkumu souostroví jako celku a je po něm také pojmenována oblast mezi Isfjorden a Van Mijenfjorden - Nordenskiöld Land.

Letiště na Špicberkách.

TĚŽBA UHLÍ

Od 19. století byl Svalbard stále více ovládán Nory, kteří se také začali věnovat stavbě stanic a obecně otázce přezimování. Velkým zlomem byl rok 1906, kdy byla založena osada Longyearbyen, a to zejména za účelem podpory těžby uhlí v regionu. Do 20. let 20. století pak byla v několika oblastech Svalbardu zavedena trvalá těžba uhlí. Ve 30. letech už byly všechny osady buď norské nebo sovětské. Nutno však podotknout, že od rozpadu Sovětského svazu v 90. letech minulého století zaznamenala ruská populace na ostrovech velký pokles.

TURISMUS

Ač tomu tak nebylo vždy, dnes hraje v „ekonomice“ Špicberk prim turismus. Souostroví je lákadlem pro mnohé turisty, kteří mají rádi dobrodružství, ledové království a obecně si chtějí odpočinout od pláží plných palem a nicnedělání. Nuda zde totiž rozhodně nikomu nehrozí!

Cestovní ruch je jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů pro Svalbard, a zejména pro hlavní osadu Longyearbyen. Byl to ve skutečnosti Hurtigruten (v překladu „Rychlá cesta“), který stál za touto vlnou turismu. Hurtigruten je označení pro systém lodní přepravy podél dlouhého západního pobřeží Norska, který byl zprovozněn v roce 1893. Od té doby se námořní linka stala pravidelnou, nejprve z Trondheimu do Hammerfestu, později z Bergenu do Kirkenes. Zakladatel Hurtigrutenu, Richard With, založil pak v roce 1896 trasu nazvanou „Sportsman’s Route“ z Hammerfestu v pevninském Norsku na Svalbard. Na této trase byl kapitánem Otto Sverdrup, který se později stal velitelem na Nansenově slavné polární výpravě na lodi Fram.

Spolu s touto novou trasou „Sportsman’s Route“, která se rychle stala velmi oblíbenou, přepravil také na Svalbard montovaný hotel a umístil jej blízko Longyearbyenu, na místo, které se dodnes nazývá „Hotellneset“ (Hotel Point). Byl prvním z několika dalších hotelů, které následovaly, čímž se Špicberky staly prvotřídní destinací pro dobrodruhy, kteří chtějí prozkoumat arktickou oblast.

Lodní společnost Hurtigruten existuje dodnes!

Boty dolů

Na Špicberkách je tradicí zouvat si boty při návštěvě u někoho doma a při vstupu do hotelů/ubytování, obchodů a kanceláří. Tato tradice pochází z doby, kdy byly uprostřed osady uhelné doly. Sundáním outdoorových bot jste se vyhnuli zatahování uhelného prachu do domů, hotelů a obchodů.

Doly na černé uhlí.

CO VIDĚT NA ŠPICBERKÁCH

Při první procházce po přistání leckoho napadne, že pustější místo na planetě najdete jen stěží. A že jste se sem „trmáceli“ asi zbytečně. Opak je pravdou – vidět a zažít toho zde můžete tolik, jako nikde jinde na světě. Rozhodně se připravte na dny plné dobrodružství! Adrenalin vám může 24/7 zvedat vědomí, že kdykoli se může před vámi zjevit polární medvěd. Ale to zde už tak nějak patří k místnímu koloritu a na vozovkách jsou k tomuto tématu vytyčeny i známé dopravní značky upozorňující na možnou přítomnost této šelmy.

Každopádně je vždy vhodné pohybovat se po ostrovech s průvodcem, kteří nejen, že znají perfektně okolí, ale bývají především ozbrojeni a v případě výskytu bílého chlupáče dokáží reagovat, ač primárně výstražným výstřelem. Na mědvěda se dá totiž narazit hned za hranicemi Longyearbenu, někdy i ony pomyslné hranice překročí. Děje se tak nejčastěji po zimě, kdy jsou lední medvědi vyhladovělí a hledají si potravu v blízkosti lidských obydlí. Lidskou společnost nijak nevyhledávají, ale ve svých toulkách za potravou se nebojí do „civilizace“ zavítat. Striktně zde proto platí nenechávat nic „na zub“ před domem apod.

Sněžný skútr

Sněžný skútr je na Špicberkách něco jako na kontinentu kolo. Prostředek, kterým se rychle přepravíte z místa na místo. Snad každý obyvatel Špicberk jezdí na skútru! A proč to vlastně také nezkusit?

Pro místní často ani jiná možnost neexistuje, vozovek není mnoho a když napadne sníh, skútr je často nejrychlejším řešením. Turisté si však mohou tuto aktivitu dopřát čistě jako (adrenalinovou) kratochvíli.

Špicberky nabízejí širokou škálu organizovaných dobrodružných výletů, kde se můžete vydat na delší celodenní výlet na sněžném skútru s průvodcem dechberoucí přírodou až k východnímu pobřeží a vidět úžasné přírodní krásy a památky jako jsou chatrče starých lovců, ledovce, ledovcové splazy a arktická zvířata. Každý si jistě vybere z pestré nabídky jednotlivých tras. Na krátkém výletu za hranice Longyearbyenu zase můžete navštívit krásnou ledovou jeskyni nebo dojet na sněžném skútru na luxusní večeři v divočině.

Pokud navštívíte Svalbard během polární noci, můžete se na sněžném skútru dokonce vydat na „lov“ polární záře. Pokud budete mít štěstí, věřte, že se jedná o životní zážitek! Dokonalé ticho a jedinečné kouzlo okamžiku vám nedají spát ještě mnoho následujících nocí.

Jednou ze společností, se kterou se můžete na tour na sněžném skútru vydat, je Spitzbergen Adventures.

Plavba kolem Špicberg.

Psí spřežení

Projet se se psím spřežením, když jste na Špicberkách, je takřka povinností. Věřte, že smečka husky bude nadšená vyvézt vás za hranice Longyerabyenu a ukázat vám okolí. Toto dobrodružství si můžete užít v zimě na saních či v létě na vozíku. Bonusem je pak jízda v době polární noci, kdy je velká šance na spatření polární záře tzv. aurory borealis.

Nezapomeňte po jízdě své chlupaté čtyřnohé průvodce řádně podrbat!

Pozorování velryb (Whale watching)

Pozorování velryb na Špicberkách si rozhodně nenechte ujít! Rády vás k nim přiblíží zdejší cestovní agentury. Spatřit můžete například plejtváka obrovského, keporkaka, plejtváka malého, běluhu či plejtváka myšoka.

Psí spřežení.

Pyramiden

Pyramiden je bývalá hornická osada na Špicberkách, od roku 1998 však zůstala bez stálého osídlení. Leží v zálivu Billefjorden přes 50 km severovýchodně od hlavního města Longyearbyen. Pyramiden založili roku 1910 Švédové a pojmenovali místo podle tvaru nedaleké hory. V roce 1927 pak bylo město prodáno Sovětskému svazu. Dnes je ovšem toto místo městem duchů, za takovéto kulisy by se nemusel stydět ani špičkový hollywoodský thriller.

Sice vybavení odpovídá hornickému městu a všude najdete pozůstatky těžebního průmyslu. Nicméně dnes již nic není v provozu, tak trochu zašlá sláva, chtělo by se říct. A chybí i další důležitý prvek každé osady či městečka, a to lidé. Ti odtud odešli v roce 1998 a od té doby Pyramiden působí jako živoucí muzeum života v sovětské osadě a jeho obyvateli jsou dnes především arktičtí ptáci, polární lišky a občasně sem na návštěvu zavítají i lední medvědi. Přitom například v 80. letech zde žilo až 1000 obyvatel. V dubnu roku 1998 ale ruská státní těžařská společnost Trust Arktikugol ukončila veškeré těžební operace Pyramiden v důsledku klesajících cen uhlí, potíží s těžbou a také katastrofální havárie ruského letadla v Operafjellet, kde přišlo o život 141 lidí. Dodnes je možné pozorovat uvnitř staveb věci a nábytek, které vypadají, jakoby od nich jejich majitelé před chvílí zrovna odběhli. Najdeme zde dodnes například kelímky či lyžařské vybavení. Obecně se dá říci, že město bylo plně vybaveno, nechybí zde škola, školka, hotel, restaurace ani benzinová pumpa. Většina budov stále stojí a stejně tak i socha Lenina v centru Pyramiden.

Pyramiden.

Barentsburg

Barentsburg je druhé nejlidnatější osídlení na Špicberkách hned po Longyearbyenu. K roku 2020 měl 455 obyvatel, a to převážně Rusů a Ukrajinců pracujících pro ruskou těžební společnost Artikugol. Barentsburg je pojmenovaný po holandském mořeplavci Willemu Barentsovi, jehož stopa se na Špicberkách otiskla hned několikrát. Od Longyearbyenu je vzdušnou čarou vzdálen asi 40 km, ale z důvodu absence vozovek je nutná přeprava lodí, helikoptérou či na sněžném skútru. Přestože Svalbard administrativně patří Norsku, díky Svalbardské smlouvě z roku 1920, mohou její signatáři Svalbard využívat k různým komerčním aktivitám či vědeckému výzkumu. V praxi toto využívají nicméně pouze Norové a Rusové právě především za účelem těžby černého uhlí.

Těžba uhlí v Barentsburgu začala už v roce 1920. V poslední letech zde však těžební průmysl dostal značné trhliny a v místě došlo k mnoha fatálním nehodám. V roce 1989 zde zahynulo při výbuchu 5 dělníků, v roce 1997 pak dokonce 23. V roce 2006 v místních dolech norští inspektoři objevili doutnající podzemní požár a kvůli obavám, že by se mohl rozšířit a dostat se na povrch, evakuovali a vyklidili celé město. Těžba uhlí zde začala opět až v roce 2010. Nicméně asi poslední smutnou událostí, která přispěla k reorganizaci těžební společnosti, byla nehoda dělníka, kterému musela být amputována noha. Trustu Artikugol byla uložena pokuta ve výši 1,3 milionu NOK za porušení pracovního zákoníku. Po zavedení nových bezpečnostních opatření byl však zdejší důl v roce 2014 opět otevřen.

Problémy ohledně pracovních úrazů, často smrtelných, však nebyly v Barenstburgu jedinými. Norským autoritám a ekologickým hnutím se nelíbí ani zdejší tepelná elektrárna. Ta je více než 40 let stará a je zdrojem znečištění ovzduší celé oblasti.

Pokud jste na Špicberkách, návštěvu Barentsburgu byste si v žádném případě neměli nechat uniknout. Rozhodně zde není nutné trávit celý den, obvykle stačí 2 hodiny, pro nasátí atmosféry to je plně postačující. Buďte rozhodně připraveni na jistou formu „teleportu“ do dob sovětského Ruska, najdete zde sovětskou socialistickou architekturu, budovatelská hesla a samozřejmě nesmí chybět ani socha Lenina.

Pro ty, co se chtějí zahřát kapkou alkoholu, je zde možnost ochutnat pivo z jednoho z nejsevernějších pivovarů světa "Krasniy Medved". Ten je prvním pivovarem na Svalbardu a byl otevřen v roce 2012. Na souostroví jsou pouze dva pivovary, ten druhý byl otevřen v roce 2015 v Longyearbyenu. Od roku 1928 zde byl v platnosti zákon, který umožňoval zakoupit pouze omezené množství tvrdého alkoholu. A do roku 2014 tady bylo zakázáno vyrábět alkoholické nápoje včetně piva silnějšího než 2,5 stupně, takže první pivo v „medvědovi“ bylo uvařeno pod 2,5 stupně.

Barentsburg.

Longyearbyen

Longyearbyen je největší a také správní město souostroví ležící u Isfjordu. Najdeme jej na největším ostrově Spitsbergen a má necelých 2400 obyvatel, žijí zde zástupci zhruba 50 národností! Většinu však tvoří Norové, Rusové, Švédi, Thajci a Filipínci. Žijí zde převážně mladí lidé do 50 let, město má velice příjemnou a mezinárodní atmosféru, odevšad na vás dýchne především pohostinnost. Každopádně málokdo je zde schopen strávit celý život, většinou zde lidé pobývají pár let, a to zejména z pracovních důvodů.

Longyearbyen je nejseverněji položené město na světě, nedaleko něj pak také najdeme nejseverněji položenou vesnici Špicberk Ny - Ålesund. Ta bývala dříve hornickou osadou a také tzv. bránou do Arktidy. Právě odtud se vydávali na své výpravy k severnímu pólu průzkumníci a velikáni jako například Roald Amundsen. Ten použil Ny - Ålesund jako svou základnu, když v roce 1926 cestoval na pól se známou vzducholodí Norge.

Longyearbyen je obýván zejména milovníky polární přírody, dobrodruhy či vědci. Místo je vstupní branou k přírodním zážitkům a výchozím bodem pro většinu dobrodružství na Svalbardu. S trochou nadsázky se dá říci, že arktická divočina zde začíná i končí na letišti.

Přestože se nejedná o žádnou metropoli, svým obyvatelům a návštěvníkům dokáže Longyearbyen poskytnout veškeré zázemí se širokou nabídkou restaurací a barů spolu s pestrým kulturním vyžitím. Najdeme zde také již zmíněný pivovar a dokonce i čokoládovnu.

Nicméně podmínky zde dokáží být drsné a každodenní život je od toho na kontinentu trochu odlišný. Pušky jsou neodmyslitelným vybavením místních obyvatel a polární dny a noci také mohou zamávat se zažitými biorytmy. Ale proti gustu žádný dišputát!

Jako ve většině měst ani zde nemůže chybět nějaké to muzeum. Ve zdejším Svalbard Museum můžete prozkoumat blíže historii souostroví a dozvědět se veškeré informace o jeho rozvoji, divoké přírodě, uhelném těžebním průmyslu, vztahu k moři, vědeckém vývoji, nejrůznějších expedicích a také Arktidě.

V Longyearbyenu určitě neminete ani červený dřevěný Svalbard Church (Svalbard kirke). Je to farní kostel norské církve a je součástí Tromsø domprosti (arciděkanství) v diecézi Nord-Hålogaland. Byl postaven v roce 1958 podle plánů architekta Hanse Magnuse a má kapacitu 140 osob.

Pravoslavní kostel ve Barentsburgu.

Fun facts Longyearbyenu

Průměrná doba, po kterou lidé žijí na Svalbardu, je podle norských statistických údajů sedm let.
Je zde pouze jeden obchod s potravinami. Svalbardbutikken je nejseverněji položeným obchodem na světě!
Soby berou místní obyvatelé jako „parťáky“.
Při vstupu do hotelů a restaurací si stále místní obyvatelé zouvají boty.
Veškerá těžební infrastruktura je chráněna a zůstává jako památka v osadách a jejich okolí.
Ulice v Longyearbyenu mají místo jmen čísla.
Longyearbyen má univerzitní centrum s 300 studenty, z nichž všichni se musí naučit používat střelné zbraně. Strávit semestr na univerzitě v Longyearbyenu je velice cool záležitostí, která vám zajistí zážitky na celý život!
Pozorovat velryby plavající ve fjordu z okna je běžnou záležitostí.
Místní si rádi dají po práci s kolegy či kamarády venku drink, i když musí někdy při tom mít navlečené rukavice.
Během zimní tmy nosí obyvatelé souostroví na cestě do práce čelovku.
Vidět polární záři pro ně není nic neobvyklého.
Jako mnozí lidé na kontinentu odjíždějí na víkend na své chaty, Špicberčané se v pátek po práci sbalí a vyráží s přáteli a rodinou na víkendový výlet do arktické divočiny.
Špicberky posloužily jako filmová lokace pro seriál Severní vody z roku 2021 s Colinem Farrellem v hlavní roli.
Přestože Norsko patří do Schengenského prostoru, Špicberky jeho součástí nejsou!
7 ze 47 norských národních parků se nachází na Špicberkách. Jsou to: Forlandet, Indre Wijdefjorden, Nordenskiöld Land, Nordre Isfjorden, Nordvest - Spitsbergen, Sassen - Bünsow Land a Sør - Spitsbergen.
Špicberky patří do ekoregionu arktická poušť.
Nikdo nemůže být pohřben na Špicberkách. A to z důvodu trvale zmrzlé půdy, kdy by se těla nerozložila. Sice zde jde malý hřbitov, na kterém se však již od 50. let 20. století nepohřbívá.
Podobně je to i s porodem, ženy, kterým zbývá jen krátká doba do porodu, musí odcestovat porodit na pevninu.
Místní obyvatelé nesmějí vlastnit kočky!

Uvnitř kostela.

Fosílie

Zdejší hory jsou naprostým rájem pro všechny geology. Lze z nich číst jako z dějepisné knihy! Jsou doslova nabité starými usazeninami z řek a bažin. Na Svalbardu našli vědci důkazy o známkách života z doby před miliardou let! Samozřejmě, že se nejednalo o žádné vyspělé organismy, ale řeč je o mikrofosiliích a sedimentech řas. Většina hlavních fosílií, které byly na Svalbardu objeveny v posledních několika desetiletích, byli mořští plazi z období jury, přibližně před 150 miliony let.

Období jury (období před 200 – 145 miliony let) je sice známé díky dinosaurům, ale fosílie nalezené na Svalbardu jsou mořští plazi - oceánští plesiosauři. Ti se po smrti potopili na mořské dno, kde zůstali po tisíciletí. Jurský čas byl dobou plazů a tito mořští plazi mohli být dlouzí až 13 metrů a vážit až 3 tuny.

Na ledovci Longyear pak najdeme s největší pravděpodobností zkameněliny staré až 60 milionů let.

Špicberské globální úložiště semen

Seed Vault je celosvětovou semennou bankou se sídlem na Špicberkách, kde byla založena v roce 2008. Chrání duplikáty 1 194 244 vzorků semen z téměř všech zemí světa a rozhodně má ještě kapacitu pro další vzorky. Cílem Seed Vault je zálohovat sbírky genových bank. Na celém světě je sice více než 1 700 takovýchto genových bank potravinářských plodin, ale mnohé z nich jsou ohrožené a „zranitelné“, vystavené nejen přírodním katastrofám, ale třeba i válkám. Jakákoli ztráta odrůdy plodin je nevratná a fatální. Lze ji přirovnat třeba k vyhynutí zvířecího druhu. Špicberky proto byly vybrány pro svoje klima a odlehlost jako skvělé místo pro skladování a zabránění tak katastrofální ztrátě.

Pro optimální skladování semen je nutná teplota − 18°C. Zdejší permafrost a silná hornina zajišťují, že vzorky semen zůstanou zmrazené i bez napájení. Všechna semena jsou zatavena v trojvrstvých fóliových obalech, které jsou navíc zatavené uvnitř krabic. Nízká teplota a úroveň vlhkosti uvnitř Seed Vault zajišťuje nízkou metabolickou aktivitu a udržuje tak semena životaschopná po dlouhou dobu. Představte si, že Seed Vault má kapacitu pro uložení 4,5 milionu odrůd plodin! Přitom z venku jde jen o nenápadnou malou stavbu, resp. jen vchod do skály. Semenné království se rozkládá až pod zemí.

Každý balíček semen se skládá v průměru z 500 semen, maximálně v Seed Vaultu může být uloženo 2,5 miliardy semen. V současné době má Seed Vault více než 1,1 milionu odrůd semen. Najdeme zde například ty běžné jako rýži, kukuřici či brambory, ale i ty vzácné a jedinečné. Cílem Seed Vault je chránit co nejvíce světového jedinečného genetického materiálu plodin a zároveň se však ale vyhnout zbytečnému zdvojování.

Česká republika uložila do Seed Vault v roce 2018 již svou druhou zásilku. Obsahuje 362 semen hlavně obilí a zeleniny. V úložišti je nyní 1168 jedinečných českých druhů a odrůd zemědělských plodin.

potraviny v hlavním měste.

FAUNA A FLORA ŠPICBERK

Na území Špicberk najdeme velice málo savců, konkrétně jen soby, polární lišky a lední medvědy. Mezi mořské druhy v oblasti Svalbard patří velryby, tuleni, mroži a také například vzácní narvalové. Každopádně podmořská fauna je velice pestrá, stejně tak zde najdeme však nespočet druhů mořského ptactva. Mezi turisty je nejoblíbenějším druhem rozhodně roztomilý papuchalk.

Na Špicberkách roste více než 190 druhů cévnatých rostlin. Plus musíme ke zdejší floře připočítat ještě řasy, mechy a lišejníky. Když uvážíme geografickou polohu souostroví a jeho drsné klima, jedná se o neuvěřitelnou pestrost a rozmanitost.

PODNEBÍ NA ŠPICBERKÁCH

Golfský proud (resp. Norský proud) výrazně otepluje zejména západní pobřeží. V letních měsících bývá Grónské moře v okolí Špicberk zcela bez ledu. Průměrná teplota v červenci bývá kolem + 5° C a v zimě − 15 až – 20 °C. Ovšem pozor, pocitová teplota bývá často ještě o několik stupňů nižší!

Teplota klesá směrem na východ. Roční úhrn srážek je 400 – 500 mm, ve vnitrozemí 200 mm. Srážky jsou v drtivé většině sněhové.

Nejvyšší teplotní rekord byl naměřen v červenci 2020, kdy se Špicberky ohřály na 23 °C, nejnižší zaznamenaná teplota pak činí − 46.3 °C v březnu 1986.

Lední medvěd.

PRAKTICKÉ INFORMACE

Na Špicberkách je zhruba jen 40 km „klasických“ vozovek. Jednotlivá osídlení nejsou propojena, je nutno využít loď či sněžný skútr. Rychlostní limity na sněžných skútrech na Špicberkách jsou následující:

30 km/h v Longyearbyenu
50 km/h v okolí Longyearbyenu
80 km/h mimo obec

Vzdálenosti mezi Longyearbyenem a dalšími zajímavými místy v okolí:

Longyearbyen – Pyramiden - vzdušnou čarou 50 km, ale nejsou zde vozovky, proto je nutné využít loď, sněžný skútr či helikoptéru
Longyearbyen – Barentsburg – vzdušnou čarou 40 km, ale nejsou zde vozovky, proto je nutné využít loď, sněžný skútr či helikoptéru
Longyearbyen – Ny - Ålesund – cca 30 minut letadlem

Sob na Špicberkách.

CO OCHUTNAT NA ŠPICBERKÁCH

Restaurant Nansen

V Longyearbyenu stojí supermarket, který je dobře vybaven. Pokud byste však chtěli okusit nějaké speciality v místní restauraci, zkuste rozhodně Restaurant Nansen. Pookřejí (a také se zahřejí) zde milovníci mas, ryb i vegetariáni. Severská kuchyně v moderním pojetí je třešničkou na dortu pobytu v Longyearbyenu. Lidé žijící na souostroví ví, jak drsné podmínky zde panují a rozhodně si nepotrpí na formálnost. Proto, přestože je restaurace luxusnějšího rázu, zde žádný dress code není vyžadován. Pokud přijdete ve svetru a oteplovačkách, není to absolutně žádný problém. I to děla místní atmosféru tak uvolněnou a hřejivou!

Pokud byste dostali chuť na sobí ragú či kachní prsa a chtěli byste je konzumovat v prostorách bývalého skladu jedné těžební společnosti, pak zavítejte do restaurace Gruvelageret Tato restaurace získala za svou relativně krátkou existenci (otevřeno v roce 2015) již mnohá mezinárodní ocenění. Fine dining na Špicberkách je zkrátka realitou!

Jídelní lístek v celém regionu je zejména na bázi sobů, tuleňů, velryb a ptarmiganů (bělokur horský), to je jediný pták, který zde žije celý rok. Jídlo tak většinou pochází z místních zdrojů a místní razí teorii, že „jíst tato zvířata je tou nejpřirozenější věcí, co je vůbec možné“.

Lov zde však má jasná pravidla a je regulován. Každý občan má právo zabít jednoho soba ročně pro soukromou spotřebu, na bělokury je limit 10 kusů denně! Každopádně - co se uloví na Špicberkách, to se tam také sní!

Restaurace Gruvelageret.

DOPORUČENÍ

Hotel: Radisson Blu Polar Hotel v Longyerabyen, cena pro 2 osoby se snídaní cca 7000 Kč/noc.

Letenky: dostat se na Špicberky lze mnoha leteckými společnostmi, letenka se dá pořídit již od 13 000 Kč například s Brussels Airlines a následně se SAS. V současné době neexistuje mezi Prahou a Longyearbyenem přímé spojení, proto počítejte s minimálně dvěma mezipřistáními. Časový posun oproti České republice není žádný.

Dokumenty: při cestě do Norska resp. na Špicberky není vyžadován ani test PCR ani doklad o očkování. Norsko je součástí Schengenského prostoru. Při pobytu do tří měsíců nevzniká přihlašovací povinnost. Při pobytu delším než tři měsíce je však nutná registrace na příslušném úřadě státní správy. Informace lze získat například na této adrese.

ZAJÍMAVOST NA ZÁVĚR

Let 2801

V srpnu roku 1996 se vydal na svůj bohužel poslední let stroj Vnukovo Airlines. Let číslo 2801 byl mezinárodním charterovým spojem z mezinárodního moskevského letiště Vnukovo na letiště na Špicberkách.

Dne 29. srpna 1996 však Tupolev Tu-154M provozující tento let narazil do hory Operafjellet při konečném přiblížení k letišti Svalbard. Všech 141 cestujících na palubě letadla zahynulo, což z něj činí nejsmrtelnější leteckou nehodu v Norsku! Katastrofa byla důsledkem série malých navigačních chyb, které způsobily, že letadlo bylo v době nárazu 3,7 km od osy přiblížení. Letoun Vnukovo Airlines si pronajala ruská státní uhelná společnost Arktikugol, aby přepravila ruské a ukrajinské dělníky do měst Barentsburg a Pyramiden. Nehoda v konečném důsledku přispěla k tomu, že Arktikugol o dva roky později Pyramiden uzavřel a osada byla ponechána ladem. Nehoda byla vyšetřována Norským úřadem pro vyšetřování nehod s pomocí Mezistátního leteckého výboru a stala se známou jako nehoda Operafjellet.

obchod se zbraněmi a outdoorovým vybavením.

Všechny články autora

Petra Špačková

Petra absolvovala česko-italské gymnázium a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde vystudovala mezinárodní vztahy. Mluví italsky, anglicky, německy a trochu španělsky. Pracovala coby analytik v Kanceláři prezidenta republiky a na mateřské se věnovala překladům z/do italštiny. Má manžela a dvě dcery a nemyslí si, že děti by byly při cestování jakoukoli překážkou. Naopak, společně navštívili již všechny kontinenty a Petra projela přes 50 zemí světa. V zahraničí se nezaměřuje v prvé řadě na památky, ale především na běžný život a pozorování místních obyvatel, ať už se jedná o uspěchané businessmany v Tokiu či rozjímavé surfaře na Gold Coast. Věří, že právě povaha obyvatel utváří ráz a pověst dané země. Miluje zvířata a při každé cestě se snaží s těmi místními, ideálně endemity, setkat. Petra ráda lyžuje a umí ocenit dobrou kávu. Petra začala psát zajímavé Blogy z celého světa pro CK SEN v roce 2022.

Blog - všechny články Katalog poznávacích zájezdů