Perská říše

Kočovní pastevci ze severu se na Íránské planině, zejména v oblasti zvané Elam, dosud obývané Sumeřany, začali usazovat již kolem roku 1000 př.n.l.. Země rozprostírající se jihovýchodně od tehdejší Mezopotámie však sami jako Persii nikdy neoznačovali – toto pojmenování má řecký původ. Národ, který se zde zabydlel, tvořilo několik kmenů a, jak se dozvídáme od antického historika Herodota, „nejvýznamnějším z nich byli Pasargádeové, z nichž vzešel i rod perských králů, Achaimenovci.

Kýros Veliký a zrod impéria

Dobývání okolních teritorií začal král Kýros II. Veliký v 6. století před Kristem. Nejprve se vydal na sever, kde se mu podařilo podmanit o něco silnější Médskou říši. Získal tak kontrolu nad celým územím Íránu a prohlásil se za šáha, čili krále Persie. To se ukázalo jako zlomový bod pro celý region, protože se konečně objevil oponent, schopný konkurovat dosud dominantnímu Babylonu.

Aby si Kýros ještě více upevnil svou pozici, rozhodl se vypořádat i s další z blízkých mocností, Lýdskou říší, ovládající Malou Asii. Následovaly dlouhé a vyčerpávající boje o město Pteria, které vyústily do patové situace. Když se blížila zima roku 547 př.n.l., rozhodl se lýdsky král Kroisos, podle tehdejších zvyků, utáhnout do svého sídla ve městě Sardy a ve válce pokračovat až na jaře. Kýros ho však překvapil, když použil velmi neortodoxní taktiku – rozhodl se lýdskeho panovníka pronásledovat spolu se skupinou svých vojáků na velbloudech. Vyčerpaná kavalérie s Kroisosem v čele zůstala zaskočená, rychle podlehla a spolu s ní padly Sardy i celá Lýdska říše. Dbajíce o dobrou pověst, rozhodl se Kýros ušetřit život svého poraženého soupeře, což byl opět dosud neslýchaný počin.

Pak přišel na řadu Babylon. Po pár letech a vyhraných bitvách, vstoupila perská vojska do tohoto slavného města triumfálně a bez boje v roce 539 př.n.l.. Aby Kýros učinil zadost své reputaci blahosklonného a tolerantního vládce, vydal soubor zákonů, přikazujících náboženskou, rasovou a jazykovou toleranci (tzv. Kýrův válec/edikt). Na jeho základě propustil ze zajetí Židy a povolil jim znovu postavit zničen Jeruzalémský chrám. Kýrův edikt ve fyzické podobě byl objeven v 19. století. Je vytesán Akkadský klínovým písmem na mohutném hliněném válci a tento fascinující artefakt je v současnosti vystaven v Britském muzeu.

Kýros zahynul při výbojích na východě, ale v následujících dvou stoletích ho nahradila celá plejáda neméně úspěšných dobyvatelů z klanu Achaimenovců. Díky nim se Perská říše stala velmocí, zabírající území od Řecka, Anatolie, Libye a Egypta až po povodí řeky Indus.

Armáda

Perská válečná tažení vděčí za svůj úspěch výborně propracované organizaci armády. Chlapci byli podrobováni vojenskému výcviku už od pátého roku života a setrvávali v něm dokud nedospěli. Pak byli rozděleni do jednotek po 50 mužích a museli sloužit v „národní“ armádě. Pokud to situace vyžadovala, mohli být do boje povolání i starší, vysloužilí vojáci, a to až do věku 50 let.

Jedinečným perským prvkem řízení armády byl i jejich způsob počítání mrtvých vojáků. To v těch dobách vůbec nebylo běžné a Peršanům poskytovalo výhodu lepšího plánování svých výpadů. Počítání probíhalo tak, že vždy před bojem musel každý jeden voják odevzdat do speciální nádoby jeden kovový hrot šípu. Nádoby byly uzavřeny a zapečetěny. Po boji si pak všichni vojáci, kteří přežili, vyzvedli zpět po jednom hrotu. A kolik hrotů zůstalo v nádobách, tolik vojáků padlo v boji.

Perská armáda měla také svoji elitní jednotku. Sestávala z 10 000 vojáků a nazývala se Nesmrtelní. Toto označení plynulo z faktu, že počet členů jednotky se nikdy neměnil – pokud se někdo zranil, nebo padl v boji, byl okamžitě nahrazen. Úkolem Nesmrtelných bylo chránit krále, ale přitom působit i jako profesionální armáda, která byla v neustálé bojové pohotovosti. O členství mezi nimi, považované za čest, bylo nutné požádat a zasloužit si ho adekvátní fyzickou zdatností. Na válečná tažení mohli s Nesmrtelnými cestovat i jejich rodiny. Často se přepravovali společně v dlouhých kolonách, doprovázeni vozy se zásobováním. Na rozdíl od temného obrazu, ve kterém je vykreslil známý americký film 300, byli velmi pestře oděni a výrazně méně obrnění než Řekové.

Achajmenovské Perské impérium rozvíjelo i organizovanou vojenskou jezdeckou kavalerii. Tyto strategicky důležité jednotky udržovala bohatá šlechta. V boji skvěle doplňovaly lukostřelce i ostatní pěchotu a často byly využívány i na potlačování občanských nepokojů. Jejich typickou formací bylo útočit jako „beranidlo“ a snažit se vklínit do řad protivníka, nebo do davu bouřících se civilistů.

Kromě vlastních, dobře cvičených vojsk, se však Peršané rádi spoléhali i na žoldáky. V pozdějších řecko-perských válkách bojovali v perských šicích bok po boku Indové, Egypťané, Skytové, Etiopané a národy od Kaspického moře. A, možná překvapivě, největším dodavatelem nájemných vojáků bylo pro Persii samotné Řecko. Pocházeli zejména z hornatých částí země, kde se živili především chovem dobytka. Jelikož o ten se dokázali postarat i samotné ženy, muži se nechávali najímat do vojska.

Konec éry Achaimenovců

Vojensko-politické kampani, která v letech 334 – 331 př.n.l. vedla k první významnější porážce Peršanů a jejich postupnému vytlačení z Evropy, předcházela dlouhá příprava na více úrovních. Už makedonský král Filip, otec Alexandra Velikého, začal budovat silnou armádu a svého syna důkladně připravovat na její vedení. Aby mohl Alexandr vyrazit proti Persii s podporou celého Řecka, musel svou snahu nejprve politicky prodat v jeho městských státech. To se mu podařilo, z části diplomaticky, z části použitím síly, a tak se mohl s vojskem přibližně 50 000 vojáků postavit velmoci z východu. Tu vedl Dareios III. a odhadovaná velikost jeho armády byla 2,5 milionu mužů.

Bitva u Issu byla první vážnější zkouškou mladého Makedonce. Obstál v ní výborně a stala se důkazem jeho skvělé předvídavosti a strategického myšlení. Volba terénu boje znemožňovala Peršanům využít početní převahu a houževnatým Makedoncům se podařilo prorazit do jejich středu. Ohrozily až samotného Dareia, který se lekl a z boje utekl. Rozjetý Alexandr pokračoval do Damašku, kde zabavil perskou pokladnu (některé zdroje tvrdí, že válečná kořist byla hlavním motivem makedonského tažení) a zajal Dareiovu rodinu. Později dobil Egypt a po dvou letech byl opět připraven postavit se svému silnému protivníkovi v legendární bitvě u Gaugamél.

Tam se mu, i přes obrovskou početní nevýhodu, podařilo promyšlenými a překvapivými manévry Peršany rozdrtit. Jejich král dostal další tvrdou lekci z vojenské taktiky a musel, již podruhé, z bitevního pole před Alexandrem uprchnout. Tato prohra však Dareia stála o mnoho více – znamenala konec celé slavné říše.

Persepolis tehdy a dnes

Hlavním ceremoniálním místem a kulturním centrem Perské říše byl Persepolis. Jeho přesná funkce není zcela známa, ale archeologové se domnívají, že mohl být obýván pouze sezónně. Nálezy také dokladují nemalé investice do jeho rozvoje a zkrášlování. Umělci a řemeslníci byli podle všeho vyplácení ve zlatě a jiných drahých kovech.

Nejpravděpodobnějším účelem obrovských, pompézních architektonických struktur bylo ohromit návštěvníky a také tímto způsobem dokázat zbytku světa slávu a moc perského impéria. Zástupci všech podmaněných národů sem přicházeli poklonit se panovníkům a předat jim dary. Budovatelé města v nich chtěli vyvolat pocity obdivu a strachu, které by si odnesli zpět do svých rodných krajů. Zaplaveni ohromující dominancí měli pak méně chuti a energie stavět se Peršanům na odpor.

Persepolis stál na obrovské kamenné platformě, jakési terase, zapracované do okolního terénu. Tyto základy měli ještě více podtrhnout fakt, že město vyčnívá nad zbytkem světa. Vstupovalo se do něj Bránou národů, impresivním monumentálním dílem střeženým reliéfy býků s lidskými hlavami.

Dominantou samotného města byla přijímací síň Apadana, podepřená 16 metrů vysokými sloupy. Pojala až 10 000 lidí a sloužila k prezentaci darů panovníkovi. Podobně jako celé město, i Apadana měla za cíl zanechat na návštěvnících nezapomenutelný dojem a tomu byla podřízena jak její velikost, tak i výrazné reliéfy lvů a býků na pilířích.

Každý z achajmenovských králů Persepolis něčím obohatil. Xerxes dal postavit Síň sto sloupů. Původně měla sloužit také na přijímání hostů, ale postupem času změnila účel a stalo se z ní skladiště darů a královských pokladů. Oficiální královská pokladna, další z ústředních budov města, se totiž zaplnila rychleji, než se čekalo.

Ruiny tohoto slavného města jsou dnes pod ochranou UNESCO. Částečně zrekonstruované tak, aby věrně dokládalo svoji minulost nejbohatšího města pod sluncem, je jednou z nejnavštěvovanějších památek v Íránu. Vláda do údržby pozůstatků Persepolisu vytrvale investuje a dělá z něj lákavou turistickou atrakci, nabízející spoustu autenticity, zábavy, vzdělání i interakcí pomocí moderních technologií. Z původních staveb se zachovala základní terasa, několik pilířů, část Brány národů, rozlehlé schodiště, množství základů a nástěnných reliéfů.

Pár slov v perštině

Perština je jeden z nejstarších indo-evropských jazyků a zní velmi měkce, jemně a romanticky.

Následující slova jsou toho důkazem a hodí se i při turistické návštěvě Íránu.

Tâbestân [tá-bes-tún] – léto

Dânesh [da-néš] – moudrost

Bârân [ba-rún] – déšť

Daryâ [darja] – moře

Mitrâ [mi-tra] – pravda

A ještě několik každodenních výrazů:

Salām, chetori! [sa-lám, četori] – Ahoj!

Khodāhāfez [ksodahafez] – na shledanou / sbohem

Mamnoon [mam-nún] – děkuji

Esme shoma chieh? [ezme šoma čiech] – Jak se jmenuješ?

Shoma ahl e koja hastid? [šoma ál e kodža hastit] – Odkud pocházíš?