Kambodža – láska na první pohled

Autorem tohoto svěžího textu je Natália Srnová, ambiciózní studentka mezinárodních vztahů, která se na svět dívá tak trochu jinak. Její zápisky jsou proto plné originálních postřehů, emocí a dojmů. Společně jsme toho na našem zájezdu Vietnam, Kambodža zažili víc než dost, a toto je jen malá ochutnávka z celé Kambodže, očima někoho, kdo tuto fascinující zemi navštívil poprvé. Zatímco já jsem doprovázela, Natália poctivě psala, za což jí děkuji a vás zvu nejen k příjemnému čtení, ale možná se díky tomuto blogu i vy odhodláte k premiérové cestě jedinečnou Kambodžou.

Autor: Eva Andrejcová

19.05.2021

Čti více

Autentický trh v Kambodži.

Kambodža se postupně vzpamatovává z ne tak dávné krvavé minulosti Rudých Khmerů v čele s diktátorem Pol Potou, který dal v roce 1975 vyhubit všechnu inteligenci národa (přes dva miliony lidí) ze strachu, že by ho mohl někdo překonat v jeho znalostech. Jeho záměrem bylo vytvořit zemědělskou krajinu, sestávající pouze z chudých rolníků. Poznali jsme pána, který přežil hrůzy čtyřletého mučení ve škole, kde bylo zřízeno vězení. Z 200 000 lidí přežilo jen sedm dospělých a pět dětí. Kdo nebyl ve vězení, byl v pracovních táborech, nazývaných také jako 'vražedná políčka', kde byli lidé zabíjeni vlastní motykou, kterou používali při práci. Zvláštní, že o takových hrozných praktikách v zemích třetího světa se toho stále mnoho neví.

Momentální politická situace v Kambodži je naštěstí neutrální a pro turisty bezpečná. A že je tu toho vidět opravdu hodně! Ani my jsme si nenechali ujít nic z nesmírně bohaté i velmi smutné historie této země. Navštívili jsme sídlo současného krále, který umí mluvit plynně česky. Mimochodem, studoval v Praze a říká se, že randil s jistým českým baleťákem. Naši cestu za poznáváním jsme pojali intenzivním pobytem v Kambodžském království. Jeho krutou minulost jsme si přiblížili, a je čas vzít do parády další zajímavá fakta o této těžce zkoušené zemi .

Kambodžské dítě hrající si na ulici.

Jací jsou vlastně Kambodžané?

Jak jistě víte, z ekonomického a geopolitického hlediska se Kambodža řadí mezi rozvojové země, charakteristické chudobou a velmi nepříznivou situací ve školním a zdravotnickém sektoru. Tyto klíčová slabá místa země jsme opravdu měli možnost vidět na vlastní oči, takže vás mohu ujistit, že ačkoli se na nás valí vlna kritiky ze všech možných stran, Kambodža a země jí podobné jsou na tom mnohem-mnohem hůř. Umíme si my doma vůbec představit mít jedno nemocniční lůžko a 0,17 lékaře na tisíc obyvatel? Dostávat léky "všeho druhu" bez lékařského předpisu (běžná praktika v Kambodži) by se nám pravděpodobně zamlouvalo, ale skládat se hromadně na vyléčení jednoho člena rodiny by nám už vonělo o něco méně.

Během návštěvy lokálního trhu jsme z hlavní prašné cesty zahlédli léčebnu, která nám v plné 'kráse' ukázala momentální stav země. Jedna strohá místnost, jedno dřevěné lůžko, jeden pacient schoulený v křeči, nad kterým se skláněla jeho příbuzná plná obav, zatímco v rohu se motala paní doktorka s rouškou na ústech. Boty odložené venku před dveřmi, dveře otevřené dokořán a my, pár centimetrů od nich, hledící na skličující obraz před námi.

Jdeme dál, s myšlenkami na to, jak křehké je zdraví a jací odolní jsou lidé, žijící tak daleko od Evropy. Vykračují si naboso po červené zemi, v rukou nesou kbelík, plné čerstvě nalovených ryb nebo právě zabitých kachen, žádná drahá kabelka nebo vyfoukané vlasy od kadeřníka. Jsou úzce spjati s přírodou, žijí si spokojeně své obyčejné životy. Fascinovaně pozorujeme, jak mají namířeno do práce. Na lokální trh, mezi své. Mezi vůni koření, ovoce a masa. Dívají se na nás jako na výjev, protože na tomto nepříliš turistickém místě nejsou na nás – cizince s namířenými foťáky, cvakajících jako diví, velmi zvyklí. Chtěla bych je pozdravit, ale nakonec se zmůžeme pouze na upřímný úsměv, který mi vzápětí opětují a dodají ještě pár vět v jejich řeči. Tím však rozumějí jen jejich chichotající se kolegyně. V jejich očích čtu zvědavost a pobavení. Žádné utrpení, ba právě naopak, vyrovnanost a uvědomění si přítomného momentu: "Jsem na trhu, přesně tam, kde chci a mám být, svým známým prodávám to, co jsem nasbírala a vidím, jak na mě s údivem hledí tito bílí cizinci. Jsem spokojená sama se sebou, proto se na ně jen usměju a dále je neřeším. Důležitější jsou pro mě ryby, které musím ještě zabít, abych je stihla dnes prodat." Umíme se i my dostatečně soustředit na daný moment, nebo chceme vždy to, co v té chvíli nemůžeme mít?

Kambodžský Angkor Wat při západu slunce.

V bájné říši Angkor

Angkor Wat – turisty nejvyhledávanější místo z celé Kambodže, bohužel už trpí svou popularitou a jeho neposkvrněná atmosféra byla narušena vlivem západního konzumu. Děti, nabízející tu suvenýry, naléhavě prosí, abychom od nich něco koupili: "One magnet for two dollars, three for five dollars. Lady, please! "Naučené fráze, za kterými se skrývá mizerná situace ve školství. Kromě toho, že je nekvalitní a chybí dostatečné prostředky na platy učitelů, školní docházka je povinná, nemluvě o tom, že v okrajových oblastech školní struktury nejsou ani vybudovány. To vše má silný dopad na děti, které místo toho, aby seděli v lavicích a učili se počítat, odříkávají anglická čísla cen jako básničku, přičemž její obsah vůbec neznají. Rodiče jsou totiž zvyklí zneužívat na prodej vlastní děti, myslíc si, že tímto způsobem se jim podaří zlanařit na koupi více turistů, kteří se nad nimi slitují. "You must go to school", domlouvám chlapečkovi, který nemůže mít více než sedm let. "No school today, today is Sunday," drze na nás vrhá automatickou odpověď, a ještě jednou naléhavě dodává: "One dollar, one dollar, please!"

I tak dnes vypadají kulisy nejnavštěvovanějšího místa Kambodže, posvátnost historického místa se prolíná s drsnou realitou. Jsme nedaleko druhého největšího města Kambodže – Siem Reap. Jde o jedno z nejvíce vyhledávaných míst celé Kambodže, právě proto, že jeho okolí se může pochlubit památkou, jaká nemá ve světě obdobu. Slavný a vyhledávaný Angkor Wat na severozápadě Kambodže byl kdysi postaven pro jednoho z králů khmerské říše jako jeho chrám a hlavní město říše Angkor. Dnes je Angkor Wat největší a nejlépe zachovaný chrámový komplex na světě a zároveň jediný aktivní chrám, který dodnes funguje jako náboženské centrum pro buddhisty. Připomínám jen, že na rozdíl od Vietnamu, v Kambodži je buddhismus přítomen jen okrajově, více praktikován je brahmaizmus spolu s hinduismem. Příchod nového lunárního roku proto oslavují jen menší komunity, protože ten jejich přichází až v dubnu.

Angkor Wat, dnes patřící pod dědictví UNESCO, se stal symbolem celé Kambodže a je dokonce vyobrazen i na státní vlajce. Kambodža má tedy jako jediná země na světě vlajku s národní památkou. Angkor je považován za jedno z vůbec nejdůležitějších nalezišť jihovýchodní Asie. Mnozí ho označují dokonce za osmý div světa. Mezi 9.-13. stoletím byl náboženským a politickým centrem khmerské říše. Jeho rozloha se rozprostírá na celých čtyři sta kilometrech čtverečních. Nadšenci tohoto místa si proto kupují týdenní lístky, aby stihli vidět co nejvíce.

Vstupní brana do města Angkor Thom.

Kde to miluje i Angelina Jolie

My jsme na tomto místě, kde se jako by zastavil čas, strávili celý jeden den, přesně od půl šesté rána až do páté odpoledne. Podařilo se nám vychutnat si atmosféru vycházejícího slunce a viděli jsme i kousek z jeho zapadání. Přestože nešlo o klasický východ slunce u moře, kde sluneční paprsky hrají všemi možnými barvami, pozorovat, jak si množství lidí dalo tu námahu vstát, všichni trpělivě čekají, až se sluníčko probudí a vrhne světlo na starodávné pozůstatky khmerské říše, byla velmi silná emoce.

Ano, přesně na těchto místech se akčně pohybovala i Angelina Jolie, když natáčela film Tomb Raider. Angelina je v těchto končinách známá, pro Kambodžany je dokonce jakýmsi ztotožněním západního ideálu a pomoci. Jeden z jejích adoptovaných synů – Maddox pochází z Kambodže, ona sama se o problematiku této země velmi zajímá, byla tu už mnohokrát. Ve večerních hodinách při toulkách hlučným a živým Siem Reapem, kde se nám na ulici podařilo spontánně roztancovat davy lidí, jsme dokonce procházeli kolem restaurace, kam se tato americká diva chodívala stravovat. Jinak je také Siem Reap, pojmenovaný podle stejnojmenné řeky, která ho protíná, plný tuk-tuků, skvělého domácího jídla, místních a veselého kambodžského života. A zejména je to výchozí bod pro mnohé turisty na výlety do okolí, zejména do Angkor Watu.

Ano, do státní pokladny Kambodže přibývají peníze zejména díky návštěvníkům z okolních asijských zemí ale i turistů z celého světa, investorům ze Západu, ale docela slušně rozjetý je tu i kasinový průmysl, protože v sousedních zemích je hazard zakázán. Zajímavostí však je, že povolen je jen pro turisty, domácí do kasina vejít nesmějí. Snad i proto, že minimální mzda je zde něco přes 150 dolarů. Jakmile zaměstnanec vydělá pod 250 dolarů, je osvobozen od placení daní. V Kambodži, ale i ve Vietnamu se nám běžně stávalo, že si od nás lokální průvodci vždy na závěr prohlídky vyžádali zpět lístky, a to z důvodu, že jsou povinni odvedenou práci zdokumentovat svým nadřízeným.

Kromě jiných problémů, s nimiž se země potýká, je zde velmi rozšířený AIDS, vysoká je celková úmrtnost, přesto země zaznamenává 1,4 % roční nárůst populace. Více než 40 procent celkového obyvatelstva Kambodže je ve věku 25-54 let, což v Kambodži představuje produktivní věk, dalších 17 procent je v předproduktivním věku 15-24 let. Co se týče průměrné délky života, obyvatelé se zatím v průměru dožívají nízkého věku, kolem 62 let.

Ženy jsou tu povětšinou zaměstnány v oděvním a obuvnickém průmyslu, jinak se země živí rybolovem a zemědělstvím. I toto tvrzení jsme měli možnost vidět během naší cesty na vlastní oči. Kromě toho je země typická i tím, že v Kambodži se praktikuje nelegální těžba dřeva, které ve velkém vyvážejí.

Basreliéfy vytesané do stěn, zobrazující každodenní život vojáků, kuchařů a rybářů.

Na návštěvě útulné vesničky jsme také pochopili, že kambodžským dětem, které nebývají na místech, kde je zvýšený turistický ruch, je naštěstí umožněno zažívat skutečné dětství a vše, co k tomu patří. Stačí jim slézt po dřevěném žebříku dolů na hlavní příjezdovou cestu, kde dokáží celý den dovádět se svými vrstevníky. Jsou v bezprostředním kontaktu s přírodou, na hraní jim stačí společnost kamarádů a kousek hlíny. Nežijí v prostředí plném nároků, předsudků a povinností. Nemají pocit, že pokud nestihnou předat domácí úkol včas, přesně do 13:59 následujícího dne, tak se zhroutí svět a už nebude šance na opravu. Jsou zde a nyní. V jejich mikrokosmu uprostřed divoké přírody, soudržnosti a reality. Ne však té virtuální.

Čtyři usmívající se tváře buddhistického chrámu Bayon.

Návštěva plovoucí vesničky

Jeden z posledních výletů v rámci země – velmi silný a autentický, bylo vydání se do rybářské vesničky Kampong Phluk, kde jsme měli možnost setkat se s pravou, nefalšovanou Kambodžou ... Prašná příjezdová cesta sytě červené barvy, přepravní loďky, odstavené na vyschlých březích, dřevěné domky, postavené na vysokých kůlech. Typická kambodžská scenérie. Naše průvodkyně Evička nám prozradila, že během období monzunových dešťů se všechna místa, po kterých jsme právě kráčeli, ponoří pod vodu. Obyvatelé vesničky jsou tím pádem odkázáni na používání opuštěných lodiček jako jediného možného prostředku k přepravě, které poslušně čekají na svůj čas.

Loďky na jezeře Tonlé Sap.

Právě kvůli častým hustým deštům domácí obyvatelé vynalezli a postavili si typické domky 'na muřích nožkách', aby zůstali chráněni před možnou záplavou svých skromných, ale čistých příbytků.

Kambodžské děti mířící do školy.

Zajímavostí jejich domácností je, že zatímco ve Vietnamu má každý dům oltářík věnovaný předkům, v Kambodži existují tzv. spirituální domky, kam lidé abstraktně přenášejí duchy. Dělají tak proto, že nechtějí, aby duchové přebývali v jejich domech a aby se raději přestěhovali na místa pro ně určeny. Kambodžané jsou totiž pověrčiví a tvrdí, že k duchům je třeba chovat se s úctou.

Pouliční řeznictví.

Zážitky, které otevírají oči a mysli

Při psaní těchto řádků jsem si uvědomila, že tato vzdálená místa světa nás lákají právě i proto, abychom tu objevili jejich skrytý odkaz pro nás. Je to snad uvědomění si, že život plyne bez ohledu na to, že jsme večera usnuli a nestihli pověsit mokré prádlo? Nebo to je zjištění, že život plyne stejným směrem i tehdy, když ze země zvedneme padlý bonbón a dáme si ho bez obav do úst? Nebo když si zapomeneme umýt ruce hned po příchodu domů? Má smysl si tyto věci vyčítat a být tak velmi bázliví? Tito človíčci hravě pobíhají po světě bosí a upatlaní od bláta a jsou snad něco méně než my?

Ulice plná stánků s jídlem.

Jedna skupinka malých chlapečků, hrajících se před domem s formičkami, šťastně zamazání od hlíny, nás z dálky zahlédne, a hned se vydává naším směrem. My bez rozmýšlení a strachu z toho, že by nás mohli zašpinit roztahujeme ruce. Děti objetí přijímají a něžně se nám na pár vteřin schoulí do náruče. Další holčičky se na nás usmívají od ucha k uchu, snaží se na nás rozkošně aplikovat pár anglických vět, které se jim ve škole podařilo naučit. Chtějí vědět naše jména, aby nám hrdě mohly prozradit ty jejich. Zanedlouho se k nim přidává chlapeček, který si chce s námi plácnout na pozdrav.

Kambodžská tetička prodávající zeleninu.

Je oběd a žáci se právě vracejí z vyučování domů. Cupitají si po cestě, někdo obutý, jiný zase bez bot, každý s aktovkou na zádech. My jim pozdravy opětujeme a máme sto chutí ponořit se spolu s nimi do těchto všedních momentů života. Cítím nesmírný klid. Dýchám zhluboka a klidně, až mám nutkání odhodit všechny starosti za hlavu a alespoň chvíli vesele cupitat spolu s nimi za jejich hrami a úžasným světem. Pomalu, bez stresů a honění se. Přesně tak, jak se to děje v této malé rybářské vesničce, kde si lidé společně šťastně žijí. Připomínají mi velkou rodinu, která má toho možná více než my, co máme úplně všechno a často ještě daleko víc. Z očí jim záři nefalšovaná radost, vyrovnanost, spokojenost. Je to snad málo.

Tři khmérské tanečnice v tradičním oblečení.

Cítím hmatatelnou radost z poznání, že na místě, které bychom pomalu těžko hledali na mapě, jsou děti, mladí, dospělí, či staří, jejichž důstojnost a lidskost dokáže přežít v ledajakých podmínkách. Radost z vědomí, že i zde jsou školáci, kteří mají chuť, a hlavně možnost učit se, jak jsme se mohli přesvědčit na prohlídce dvou škol na vlastní oči. Radost z toho, že i zde, v malé rybářské vesničce, se šíří osvěta o dbání na životní prostředí. To jsme se dovtípili i při pohledu na starší žáky, kteří během vyučování poctivě sbírali odpadky.

Kuchař připravující večeři.

Ne, netvrdím, že bych chtěla hodit na hřebík můj dosavadní život a začít najednou žít takovým způsobem. To by bylo těžko realizovatelné a také nepředstavitelné, protože jsem se do takového prostředí nenarodila. Ale jsem přesvědčena, že taková místa jsou ideální na to, abychom tam, z tak užitečného nadhledu, přehodnotili naše momentální nastavení mysli a priorit. Každý po svém a tak, jak to cítí.

To, proč jde o rybářskou vesničku jsme pochopili, jakmile nás místní převedli na lodní exkurzi jezera Tonle Sap, jehož hladina je úzce spjata s hladinou řeky Mekong. Jakmile stoupne hladina Mekongu, hladina jezera dokáže stoupnout až pětinásobně. Toto jezero je považováno za jedno z největších zdrojů obživy pro Kambodžany. Mnozí z nich mají na něm postavené rybářské chatky i s občerstvením pro kolemjdoucí výletní loďky.

Na závěr našeho nezapomenutelného výletu nám dvě holčičky v sukničkách zamávaly na pozdrav. My jsme jim odmávali zpět a metaforicky se tak rozloučili s celou naší dobrodružnou dovolenou. Pomyslně máváme na rozloučenou celému Vietnamu i Kambodži a zároveň děkujeme oběma těmto zemím za to, že nám otevřely svou přátelskou náruč a na jistý čas nás pohostily, když jsme jim klepaly na dveře. Děkujeme, že se vracíme domů plní emocí, které budeme zpracovávat ještě dlouhou chvíli. Neboť člověk se z každé jedné cesty vrátí i jen o trošku změněn, a tak to je i nyní.

Luxusní hotel Sofitel Angkor Phokeethra Golf & Spa Resort.

Trochu luxusu v Kambodži

Ačkoli kouzlo této země spočívá v jejich skromných, jednoduchých lidech, kteří nám ukazují, jak šťastně se dá žít i obyčejný život, trochu požitků a luxusu uprostřed našich cest Kambodžou neuškodí.

Útulná ložnice s terasou v hotelu Sofitel Angkor Phokeethra Golf & Spa Resort.

Jeho ztělesněním je jeden z nejlepších hotelů světa Sofitel Angkor Phokeethra Golf and Spa resort, kam chodíme rádi i my. Hotel, který vás okouzlí francouzskou elegancí a noblesou, oáza klidu a sportu. Jednoznačně doporučujeme degustační menu jako gurmánský zážitek, tento hotel nabízíme v rámci doplňkových služeb.

Restaurace hotelu uprostřed zahrady s jezerem.

Všechny články autora

Eva Andrejcová

Vystudovala finanční management, což jí umožnilo strávit čas v zahraničí, studovala v Chorvatsku, Portugalsku a Polsku. Polsko je jejím druhým domovem,kde žila a pracovala necelých pět let, mluví plynule polsky. Pracovala také jako animátorka volného času v Turecku. Pokud není na cestách, určitě ji najdete na horách nebo na dobrém festivalu. Eva se řídí heslem: co nás nezabije, to nás posílí. Stále se snaží rozdávat úsměvy a těšit se z maličkostí. Setkáte se s ní na zájezdech v Japonsku, Vietnamu, Kambodži a ráda vás provede i metropolemi Skandinávie a Pobaltí. Skandinávie jí přirostla k srdci, právě tady se vydala po stopách severských krimi. Její nejoblíbenější jídla jsou japonské Okonomiyaki, steak Kobe, vietnamské Bun Cha, ale nepohrdne ani pravou norskou treskou.

Blog - všechny články Katalog poznávacích zájezdů