Africký kontinent a nespoutanou krásu jeho přírody můžete obdivovat jako turisté, a i můj příběh začal podobně. Pokračoval však už méně tradičně – rozhodl jsem se ho zažít ještě více na vlastní kůži a vydat se cestou dobrovolníka pečujícího o lvy.
Autor: Jakub Fellner a Pavel Fellner
31.05.2020
Jen tři týdny strávené v Namibii, Botswaně a Zimbabwe mi stačily na to, abych nabyl přesvědčení, že se do Afriky musím určitě vrátit. Mimořádně okouzlující byla především procházka se lvy pod Viktoriinými vodopády. Trvá asi hodinu a lvy lze i pohladit. Tento intenzivní zážitek z pohybu v blízkosti krále říše zvířat mě přiměl k rozhodnutí přijet sem znovu, ale už ne jako turista, ale jako dobrovolník, který také aktivně přispívá k péči o tyto majestátní jedince.
A „venčení“ lvů, ačkoli v odlišné atmosféře, se stalo příjemnou rutinou i v centru pro jejich záchranu v Zimbabwe, kde jsem absolvoval tříměsíční pobyt jako dobrovolník. Probíhalo tak, že jsme mladé lvy, v párech samec-samice, vypustili z výběhu a sledovali jejich chování. Cílem této aktivity bylo, aby se lvi seznámili s volnou přírodou a naučili se v ní sami orientovat. Občas si hráli, jindy spali nebo stopovali potenciální kořist, nebo lezli po stromech. Dokonce jsem se doslechl, že lvíčata jednou údajně ulovila opici. Mě zase při jedné hře mladý lev očúral, asi jsem se mu líbil :)
Lev v mladším věku, i když snad vypadá neškodně a roztomile, může být nebezpečný nejen pro opice, ale i pro člověka. Měl jsem tak trochu možnost pocítit to i na vlastní kůži. Jednou jsem se při „venčení“ sehnul, abych poškrábal jedno z mláďat, neuvědomujíc si, že druhé mám za zády. V okamžiku, kdy moje ostražitost polevila, mi druhé lvíče přistálo na zádech. Mým štěstím bylo, že si chtělo jen hrát, ale stejnou chybu jsem už nikdy neudělal.
Od obezřetného hraní se s lvy mě však tato zkušenost neodradila. Docházelo k němu zpravidla před východem slunce a ranním krmením. Vyzbrojen jsem býval jen jednoduchými hračkami ruční výroby – oblíbené bylo například obyčejné peříčko uvázané na konci motouzu (kdo má doma kočku jistě ví, že zvíře má ihned o zábavu postaráno). No hry měly i důležitý praktický význam. Jejich prostřednictvím si lvi zvykali na pečovatele, kteří si s nimi pak lépe porozuměli v dospělosti.
Ne všichni lvi totiž rezervaci opustili. Aby ve volné přírodě sami přežili, musí žít lvi ve smečce. Na její vytvoření je potřebný alfa pár (samec a samice), aby smečku vedl a nastolení hierarchie, aby smečka spolu dokázala lovit a udržovat fungující vazby. Osobně jsem vypuštění smečky nezažil, ale vím, že jedna nová byla tehdy monitorována v jiné části Zimbabwe.
Jednoduché nebývá ani samotné vypuštění. Smečka potřebuje dostatečné teritorium, aby neopouštěla území parku a neútočila na dobytek pastevců v okolních lokalitách. A zde hrají až nečekaně silnou roli obchod a politika, které bývají nejednou překážkami v programech záchrany šelem.
Krmení lvů je sice fascinujícím a turisty vyhledávaným divadlem, ale z pohledu dobrovolníka pečujícího o lvy je to o něco méně atraktivní záležitost. Aby se nestalo, že lev popadne velký kus masa a odběhne s ním mimo dosah kamer, bylo nutné maso porcovat na menší kousky.
V teplotě 40 až 45 stupňů, se sekerou v ruce a v doprovodu ošetřovatele, který měl na starosti nás dobrovolníky, jsem se ocitl před velkým mrazícím boxem. Bylo v něm uskladněno maso pro zvířata a pro to, co člověka po otevření boxu ovanulo, je pojem smrad slabý slovem. I přes zmrazení se z boxu valil pronikavý zápach masa, vnitřností a dokonce výkalů. Maso jsme tedy vytáhli, odvážili kvůli kontrole zásob, a pak nastal čas na porcování.
Nejčastější potravou lvů byly krávy. Poprat se s takovou zmrzlou kravskou hlavou je pořádná dřina, mnohem větší než například takové sekání dřeva. Součástí organizace byl i tým, jehož úkolem bylo opatřit dostatek kravského masa za výhodné ceny. Většinou to byly staré, nebo podvyživené kusy odsouzené k úhynu. Stávalo se také, že se v mrazicím boxu ocitly i zebry, nebo sloni. V Zimbabwe byl horký rok a tato zvířata prostě nezvládla sucho a vysoké teploty, následkem kterých skonala. Takové maso, pokud se našlo „včas“, bylo stejně vhodné na krmení jako kravské, zejména to sloní lvi milují. Ale věřte mi, porcovat slona není věru nic záviděníhodného.
Nasekané maso jsme naložili do auta a dovezli k výběhům, kde docházelo ke krmení. Ještě předtím, než mohlo začít, bylo nutné polít prašnou zem ve výbězích vodou. Pohyb lvů za potravou byl natolik prudký, že vytvořil mračno prachu snižujícího viditelnost. Pitná voda však naopak ve výbězích sloužících na krmení chyběla, což bylo součástí důmyslného systému, díky němuž se dařilo odtud lvy opět vylákat ven.
Výběh určený na krmení si pochopitelně vyžadoval údržbu. To pro nás, dobrovolníky, znamenalo sbírání a zakopávání trusu a kostí do vlastnoručně vykopaných jam. Tedy další pokračování tvrdé, nezáživné dřiny ve vysokých teplotách.
Ve svých vlastních výbězích bývali lvi po skupinách podle pohlaví a rodinné příslušnosti. Vždy maximálně pět jedinců, kteří se navzájem znali odmalička. Přidávat do takto formované smečky jedince v pozdějším věku je velmi riskantní a pravděpodobnost, že ho lvi přijmou mezi sebe není vysoká. Občas se také stává, že se čtyři lvi postaví proti pátému, což pro něj obyčejně nekončí dobře. Slyšel jsem o případu, kdy lva takto v rámci smečky usmrtili dříve, než tomu kdokoliv stihl zabránit.
Boj o dominanci ve smečce probíhá fyzickým utkáním, nebo řvaním. Řev lvů je překvapivě silný a pravidelně se stávalo, že jsem se na něj v noci budil. Tento způsob boje o postavení totiž probíhal i přes ploty výběhů mezi lvy z různých smeček. Nejdominantnější jedinec je relativně snadno rozpoznatelný – má více tmavé srsti v důsledku zvýšené hladiny testosteronu a méně jizev na nose, protože v bitvách většinou vítězí. Těžká není ani identifikace ostatních jedinců. Ať už podle srsti, jizev, nebo chování.
Pokud se u některého ze lvů vyskytlo vážnější zranění, případně nemoc a vyžadoval si speciální péči, poskytovali mu ji školení pečovatelé. Podávání antibiotik a aplikace dezinfekce na rány byly v jejich režii, při serióznějších problémech docházelo i k návštěvám veterinárního specialisty.
Zvýšené riziko přenosu bakterií představoval pro lvy hmyz. Všude ho bylo hodně a jeho „management“ vyžadoval přípravu a údržbu pastí rozestavěných kolem výběhů, dohromady jich byla asi stovka. Vyrobené byly z plastových lahví přeřezaných napůl. Ve spodní části byla návnada a vrchní část byla do spodní zasunutá hrdlem dolů. Hmyz tak po vletění dovnitř už nedokázal vyletět zpět ven. Návnadu tvořilo maso rozložené ve vodě, což hmyz lákalo nejlépe. Výměna návnad byla povinností dobrovolníků a tvořila nejnepříjemnější činnost, kterou jsem v centru musel vykonávat.
Lvi jsou v Africe jedním z nejohroženějších zvířat. Jejich počet zaznamenal výrazný pokles od poloviny 20. století – z přibližně 200 000 na dnešních zhruba 20 000. Rozloha teritorií jejich volného pohybu tvoří jen 8 % plochy, kterou původně obývali.
• Problematická koexistence s farmáři, kteří lvy likvidují, aby ochránili svůj dobytek.
• Nedostatek kořisti v nižších loveckých teritoriích.
• Nemoci, zejména nebezpečné virózy.
• Genetická degenerace v důsledku páření v rámci nižších populací.
Reintrodukční programy záchrany mají za cíl výchovu lvích mláďat v bezpečí od nemocí a pytláků, jejich následné řízené osamostatňování ve smečkách a finální vypuštění do volné přírody.
První fázi charakterizuje seznamování mláďat s volnou přírodou, podpora volné hry i budování přirozeného chování a instinktů. Realizuje se formou procházek a později i monitorovaného volného pohybu, ve kterém se mohou naplno projevit hlavně lovecké instinkty.
Druhou fází je eliminace kontaktu s člověkem na minimum v polodivokém prostředí. Ve lvech se přirozeně formují charakterové i vzhledové rysy, ve smečce se etabluje hierarchická struktura. Podmínkami vypuštění smečky do volné přírody jsou pevné vazby mezi jedinci, jejich zdraví a genetická výbava.
Vedle povinností spojených s péčí o lvy jsem měl v Africe příležitost zúčastnit se i několika dalších zajímavých aktivit. Absolvoval jsem výjezdy terénního výzkumu ve společnosti místního rangera a studenta z Jihoafrické republiky, který se zabýval ničením vegetace slony v blízkosti napajedel.
Spolu s dalšími dobrovolníky jsme pomáhali i lokálnímu znalci v odstraňování pytláckých pastí. Měl jsem tu čest pomáhat dětem ve škole na hodině angličtiny i zvýšit si hladinu adrenalinu bungee jumpingem ze 110 metrového mostu, či při raftingu na řece Zambezi.
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.
