Autor: Pavel Fellner
13.01.2020
Přichází večer a my přicházíme po celodenním safari do kempu v Savuti. Spíme u jižní brány, jak jinak, v otevřeném kempu s volným přístupem zvířat. Dnes vařím na večeři thajské zeleninové kari s rýží. Naštěstí.
Je po večeři, hoří oheň, ale kolem nás je absolutní tma. Alice s Majkou nasazují čelovky a jdou umýt nádobí do nedaleké koupelny. Ozývají se odtud po chvilce podivné zvuky. Od domácích průvodců jsme dostali před cestou radu: „Nesviťte zvířatům přímo do očí, může je to znepokojit“. Nedrží se toho? Děje se něco jiného? Naštěstí je to jen slon, který je nechce pustit umýt nádobí. Všude je obrovské sucho a zvířata hledají vodu, kde se jen dá. A tento slon ji našel v kempu vytékat malým odvodem před umývárnou.
Jak vyhnat slona od koupelny? Naučil nás to správce kempu.
Návod je jednoduchý, potřebujete k tomu: 1 prázdnou PET láhev, 1 strom, dalšího člověka a silné hlasivky. Jeden domácí začal tlouci lahví o strom, druhý freneticky tleskal a oba křičeli botswansky heš heš. A opravdu tento trik fungoval, slon se, i když s nevolí, sebral pryč.
Je noc, všichni spí, jen my s Martinem ještě sedíme u doutnajícího ohniště a baterkami sledujeme okolí. Najednou se asi 10 metrů před námi zalesknou ve tmě oči. „Hyena“, vykřikne Martin a zůstáváme sedět jako přikovaní. Přichází blíž, na 5 metrů a čichá co by snědla. Naštěstí je sama a hledá v kempu zbytky jídla. Jsme právě čerstvě osprchování a asi jí nevoní naše mýdlo, a tak se pomalu noří do tmy. Mně se však zdá, že jde pod naše auto. Rozběhl jsem se k ní, že ji zaženu, když na mě Martin křičí, že to není dobrý nápad, může se leknout a zaútočit. Auto se pohnulo, skoro jsem odpadl od strachu a vyskočil jsem na žebřík vedoucí ke stanu na střeše auta. Naštěstí hyena byla pryč, to byla jen Majka, která slyšela lomoz a vykoukla ze stanu. Moc jsem tu noc nespal, přímé setkání s divokou šelmou tak blízko jsem ještě nezažil.
Je další večer a já připravuji pro partu těstoviny s masem. To griluji na plotně a vůně se šíří do dálky. Zážitky ze dne jsme měli nádherné, na safari jsme viděli obrovského leoparda 7 metrů od nás, z horní čelisti mu ještě kapala krev po boji, viděli jsme samici lva kojit mláďata, stáda slonů na dotek,… Nyní je téměř úplné ticho, dovečeřeli jsme, Martin vytahuje doutníky, sedíme na terase a pod námi hrnce se zbytky jídla a blížící se hyena. Zastaví se pod schody vedoucími na terasu a dívá se na nás. Asi v té chvíli každého z nás napadla stejná myšlenka? Umí chodit hyena po schodech? Bylo nás na terase 6, naštěstí si to rozmyslela, přišla k hrncům, očichala. Evidentně jí mé kuchařské umění nevonělo a odkráčela do tmy.
Další den jsme se přesunuli do nádherné části levé strany řeky Okavanga Moremi a tak zde zůstáváme celý den. Nádherné safari, vidíme smečku 22 psů hyenovitých jak loví impalu a stovky dalších zvířat včetně varana, nádherné scenérie, brodíme řeku ... neuvěřitelné dobrodružství. A navíc zachraňujeme další auto, kterému uprostřed pustiny přestal fungovat startér.
Spíme opět v kempu a tak večer rozložíme židle kolem ohně, každý z nás má čelovku a svítí po okolí, přijít do kontaktu s další hyenou by mohlo být nebezpečné. Absolvovali jsme totiž noční safari a viděli jsme pár denní mláďata hyen vyjít z nory, jejich starších sourozence, kteří se procházeli mezi našimi auty a hráli si. Neuvěřitelný zážitek. Rodiče byli naštěstí na lovu! O mladé se staral jen jeden člen smečky.
A tak, i když si to nepřipouštíme, máme trochu strach. A najednou, jako v pohádce se potřetí zjevila hyena 5 metrů před námi. Na sekundu jsme ztuhli. Potom nás všechny napadlo totéž. Jak to bylo s tím vyhnáním slona? Aplikovali jsme to na hyenu. Svítit do očí baterkou není dobrý nápad, tak jsme chytili do ruky každý, co jsme našli první, začali tím bít kde se dalo a křičet, co nám síly stačily. Hladovou hyenu se nám podařilo odehnat. Bylo nás šest. Evidentně je jasné, že se sama hyena bojí šesti dospělých lidí. Od toho dne si každý z nás může hrdě napsat do svého životopisu: Umím odehnat hyenu.
Řízení v polopoušti Kalahari v Botswaně je v určitých částech extrémně náročné. Pokud jedete pomalu, klienti se cítí komfortně, ale je 100% šance zapadnutí do písku a nepomůže vám ani 4x4, ani redukce a uzávěrka diferenciálu. Pak musíte odhrabávat lopatou, dát pod kola pásy a snažit se z toho vyhrabat. Trvá do dlouhé minuty a ve vedrech, které zde panují, můžete vypotit i pár litrů vody za hodinu. Jak tedy zabránit zapadnutí? Šlápnout na to! Podřadit vždy o stupeň níže, motor musí hučet a valit se vpřed. Snažil jsem se jet komfortně a 2-krát jsem zapadl. Skoro jsem zemřel námahou. Písek šíleně pálil a slunce ještě více a tak Ondra zavelel: „Paľko, přidej!“ Tak jsem přidal. Rovná cesta, jak to tu často bývá, rolety na cestě, drkotají nám zuby, ale fičíme dál. Sem tam nafoukaný písek, ještě přidám, ať mě to nezpomalí a najednou ...
Jáma, z ničeho nic, zlomek sekundy. Přední část auta se prudce naklání dolů a vzápětí vystřeluje vzhůru. Pouštím pedál, ale to už letíme. Martin, který řídí auto za námi později řekl, že to v životě neviděl. Takto měl pohled na kaskadérskou scénu, za kterou by se určitě nestyděli ani v nejnovějších akčních filmech. Byli jsme prý 1 metr nad zemí, ale beztížný stav trval strašně dlouho. Já vím, že ne více než 2 sekundy, ale zdálo se to mnohem více. Čas byl najednou relativní a já měl čas uvažovat, jaký bude dopad. Křečovitě jsem se držel volantu a stihl podívat do očí vystrašené Majky. Zní to neuvěřitelně, ale dopad byl měkký. Pérování naší Toyoty Landcruiser a měkký písek způsobil, že náraz jakoby vůbec nebyl. Dopadli jsme naštěstí na všechny 4 kola. Tehdy se ozval Ondrův hlas: „Přidej, nebrzdi, žijeme“. Tak jsem pokračoval. Dlaně se mi zpotily, více než při házení lopatou a odhrabávání. Ale byl jsem si jistý, tento rekord jen tak brzy nepřekoná žádný můj kolega.
Nacházíme se na okraji polopouště Kalahari. Odtud, někde, mezi Chobe a planinami Kalahari (kdysi zde byly jezera a bažiny) pochází člověk moderní. My jsme tu proto, abychom na obrovských savanách viděli gepardy, lvy, surikaty a oryxy – nádherné rovnorožce. A také hledáme druhou největší migraci zvířat v Africe – stáda až 250 tisíc zeber, která zde každoročně migrují z Chobe. Ubytování jsme si vybrali v luxusním kempu nacházejícím se uprostřed obrovské soukromé planiny na místě pod palmami, kde se nachází spodní voda. Tento kemp je zařízen v anglickém koloniálním stylu pro maximálně 16 hostů. Večeříme na stříbrných podnosech, pijeme špičková vína z Jihoafrické republiky a osvěžujeme se v bazénu. Je horko, voda je však osvěžující a v luxusních stanech je velmi příjemně.
Ráno vstáváme v 5:00 a vydáváme se otevřeným safari autem do divočiny na místo, kde má doupě 22 členná rodinka surikat. Kromě nás je tu tým z BBC, který natáčí o této rodince dokument. Surikaty jsou perfektně organizované, žijí na vyvýšeném místě v norách, aby je podzimní vydatné deště nevytopili. I dnes se probudily, jako vždy, při východu slunce. Objevuje se první hlava a zkoumá okolí. Postupně vychází z děr celá rodinka a rozhodne se využít pěkného počasí sluněním se. Za pár minut se rozutečou po pláních a shánějí potravu.
Jsme jen pár metrů od nich a jdeme na lov s nimi. 21 dospělých jedinců a jedno mládě, které skučí, následuje matku a říká si o jídlo. Ostatní jsou tiše a soustředí se na lov. Čichají kolem kořínků a najednou začnou hrabat předníma nohama. Trvá to asi půl minuty, už jsou 10 cm hluboko, když najednou vidíme v zubech štíra. Slyšíme chroupání, trvá to pár sekund. Loví všichni, čichají, vyhrabávají štíry, housenky, ještěrky, jen vždy jeden jedinec hlídá. Stojí na vyvýšeném místě na zadních nohách a pozoruje okolí.
Mládě stále piští a žádá si jídlo. Jeho matka je opravdu šikovná. Jednoho štíra sní ona, druhého donese mláděti, nezabije ho, ale položí ho před něj. Mládě ho přední tlapkou rozdrtí a sní. A opět kvílí. Mysleli jsme si, že je uvidíme pár minut a nyní s nimi strávíme 3 neuvěřitelné hodiny. Zde jsme zjistili jací skvělí lovci jsou surikaty. S probouzející se polopouští se se surikatami nasnídáme i my a obdivujeme nekonečnou dálku.
Od surikat jsme byli na 2 metry, ale teď, když si na nás zvykly se k nim umíme přiblížit na pár centimetrů. Někdy nám dokonce proběhnou i po noze. Nesmíme se k nim však přiblížit rukou, mohly by nás pokousat. Jejich bříška se plní neuvěřitelně rychle. Každý snědl přes 15 štírů, ještěrek a mnoho jiného. Zjišťujeme, že jejich metabolismus dokáže vyrobit vodu jen z potravy, díky tomu dokáží přežít i v těch nejtěžších podmínkách. Za pár dní, kdy začne období dešťů a voda stoupne i o 2 metry, jim držíme palce, ať je nevytopí a setkáme se s nimi na tomto místě opět. Právě jsem totiž zjistil, že jsem se do nich zamiloval.
Viděl jsem největší migraci pakoňů na světě v Serengheti, viděl jsem Noemovu archu stovek zvířat u západní brány v Etoshi u napajedla, ale zvířecí ráj jsem viděl poprvé v životě.
Řítíme se nehostinnou polopouští centrálního Kalahari, nikde nic, jen sluncem spálená buš, sem tam nádherný oryx na planině, 3 hodiny jízdy v extrémně náročném terénu. My máme však oči na stopkách. Hledáme největší migraci zeber na světě. Zde, někde na planině, by měla zvířata končit svou pouť z národního parku Chobe. Je obrovské sucho a my se blížíme ke korytu řeky. Všude kolem písek, uhynulá zvířata, téměř vyschlé stromy.
Přiblížíme se ke korytu řeky, které je dost hluboko pod námi. Řeka je na místě, kde jsme na ni narazili zcela vyschlá, v korytě není žádná voda. Jdeme kolem ní a najednou vidíme v dálce třpytit se vodu. A ze svahů směrem k ní sestupují stáda slonů, jak na skluzavce a písek se jim klouže pod nohama. Klouže i pod koly našeho auta. To ještě bude sranda, když půjdeme nahoru. Podíváme se proti proudu řeky a před námi fatamorgána. Horký vzduch se vlní a v dálce vidíme stovky, co stovky, tisíce zeber jak se pomalu blíží k nám. To ani není možné, my jsme dorazili na minutu přesně.
Zebry neputují v jednom obrovském stádu jako pakoně, ale po rodinách, které sestávají z 8 až 12 členů. Přešly opravdu obrovský kus cesty a nyní čekají, že začne pršet, polopoušť zazelená a ony se dosyta napasou a napijí. Mezi zebrami vidíme pakoně, impaly, kudu a stovky slonů. Ti se rochní v blátě a předvádějí neuvěřitelné divadlo. Jeden z nich se zlehka opře do Martinova auta, jako by chtěl ukázat kdo je větší samec u řeky a kdo má nárok na bahenní koupel. Auto se začalo jemně kývat a posádka otevřela úžasem ústa. Slon se usmál a pokračoval dál. Ano, on je tu pánem.
Nevidíme zde, jak je to zvykem u jiných napajedel, žádnou bitvu o vodu, zvířata jsou klidná, jsou jich tu tisíce. Objevili jsme zvířecí ráj na naší planetě a cítíme se jako v pohádce. Jsou zde tisíce zvířat a jen 2 auta a 6 Homo sapiens. Alice, Majka, Martin, Ondřej, Martin a já. Nikdo nikde. Ten pocit je neuvěřitelný.
Smrt je však blízko ráje. Na okraji řeky vidíme chcíplé žirafy, umírající hyenu, i umírajícího slona, který se již nemůže postavit a sesunout po svahu k vodě. Bohužel je příroda opravdu nekompromisní a mezi rájem a smrtí je velmi tenká linie.
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.
