Architektonické zázraky udivují učence i umělce již od dob antiky a zachovává se i tradice sestavování seznamu těch, které jsou hodny největší pozornosti. Jejich počet se ustálil na čísle sedm a vy sami posuďte, nakolik se ty moderní liší od těch starověkých.)
Poté, co dobyl Alexandr Veliký ve čtvrtém století př.n.l. většinu starověkého světa, získali řečtí cestovatelé volný přístup do center egyptské, perské i babylonské civilizace. Uchváceni dojmy z impozantních architektonických skvostů, začali je popisovat a informace o nich šířit i po návratu zpět do Řecka. Původně se však o monumentálních památkách nemluvilo jako o zázracích, nebo divech, ale spíše jako o místech, které je třeba vidět. Původní seznam sedmi divů světa lze proto považovat za cosi jako předchůdce tištěných turistických průvodců.
První písemné seznamy sedmi míst, později divů, které je třeba vidět, byly sepsány kolem 2. století př. n. l. a připisují se Filonovi z Byzance, Antipaterovi ze Sidonie a Diodorosovi Sicilskému. Přestože popisy některých staveb ve spisech chybí, ve většině se zmiňuje právě sedm následujících staveb.
Autor: průvodci CK SEN a Pavel Fellner
08.08.2022
7 divů starověkého světa
7 divů starověkého světa
Cheopsova pyramida v Gíze
Cheopsova pyramida v Gíze, známá také pod názvy Velká pyramida a Chufevova pyramida, je jediným z antických divů světa, který je možné obdivovat i dnes. Měří 146,59 metrů a po dlouhé věky byla nejvyšší stavbou na světě.
Je až neuvěřitelné, jak mohli tak monumentální stavbu vybudovat bez použití moderních technologií a o způsobu její výstavby se dodnes vedou spory. Předpokládá se, že na její výstavbu byly použity jakési rampy, pomocí kterých obrovské kameny dělníci přesouvali na místo. Odborníci se shodují, že na stavbě v Egyptě pracovalo něco přes 30 000 dělníků, někteří dokonce mluví jen o 10 000. Při předpokládané délce stavby bylo nutné uložit denně na své místo zhruba 800 tun materiálu. Dokončili ji kolem roku 2560 př.n.l. a předpokládá se, že výstavba trvala celých 20 let.
Šikmé stěny pyramidy mají imitovat dopad paprsků boha slunce Re a sloužit měla jako hrobka. Ačkoli archeologové v jejích útrobách našli množství zajímavých předmětů, předpokládá se, že mnoho z pokladů, které ukrývala, bylo uloupených v období do 250 let od dokončení výstavby.
Cheopsova pyramida v Gíze
Visuté zahrady Semiramidiny
Visuté zahrady princezny Semiramis tvořily sérii rozlehlých a bohatě dekorovaných zahrad umístěných na více podlažích nad sebou. Nacházet se měly v severní části dnešního Iráku, na břehu řeky Eufrat a jejich výstavba se uskutečnila za vlády panovníka Nabukadnesara II. kolem roku 600 př.n.l. Jeho manželce v Babylonu údajně chyběly zelené kopce a zahrady měly být jejich imitací.
Někteří vědci se domnívají, že šlo o střešní zahrady. Teorie, zpopularizovaná spisy britského archeologa Sira Leonarda Woolleyho, tvrdila, že zahrady byly postaveny přímo na zdech královského paláce v Babylonu a ve skutečnosti „nevisely“, ale byly místo toho „ve vzduchu“; to znamená, že to byly střešní zahrady rozmístěné na sérii zikuratových teras, které byly zavlažovány čerpadly z řeky Eufrat.
Ruiny zahrad se nikdy nenašly, proto jejich existence zůstává sporná, i když v její prospěch hovoří popis několika autorů z různých období.
Visuté zahrady Semiramidiny
Artemidin chrám v Efesu
Artemidin chrám v Efesu dal postavit v iónském slohu lýdsky král Kroisos. Efez se nachází v Malé Asii, na jihozápadě dnešního Turecka a ve starověku se těšil velké prosperitě. Chrám byl vskutku impozantní stavbou – byl 112 metrů dlouhý a 52 metrů široký, po jeho obvodu ho podpíralo 125 sloupů vysokých 18 metrů. Zánik chrámu bohužel nastal již po 200 letech jeho existence, v roce 356 př.n.l., kdy ho podpálil muž jménem Herostratus, toužící po slávě za každou cenu.
Herostratovi se jeho touha určitě splnila, ale ani jeho žhářství nezabránilo starověkým Řekům postavit o šest let později druhý Artemidin chrám. I ten byl však zničen po invazi Ostrogótů v roce 262 n. l. Z chrámu na původním místě zůstaly fragmenty a některé staré sloupy můžete vidět vystaveny v Britském muzeu.
Artemidin chrám v Efesu
Feidiův Zeus v Olympii
Socha Dia na Olympu měřila více než 12 metrů a umístěna byla v nově postaveném Diově chrámu. Obyvatelé regionu Elidy, organizující i první Olympijské hry, byli soutěživé povahy a na vytvoření sochy najali slavného sochaře Feidia, neboť i v tomto ohledu chtěli překonat Athény, kde už jedno podobné dílo tohoto sochaře stálo.
Diova socha byla z cedrového dřeva, zdobená zlatem, ebenem a drahými kameny. V rukou držel špičatou hůl a sochu Niké, bohyně vítězství, což přidávalo na síle, jakou socha působila. Podle dobového popisu Zeus vypadal, že „se právě chystal postavit“. Jedna legenda říká, že po dokončení se Feidias zeptal sochy Dia, jestli je spokojen s jeho prací. Na znak souhlasu byl prý chrám zasažen bleskem. Zeus na trůnu v Olympii seděl skoro osm století, ale hrou osudu se socha, po zavření chrámu Římany ve 4. století n. l., dostala ze svého původního místa až do Konstantinopole, kde byla v důsledku požáru v 5. století n. l. zničena.
Feidiův Zeus v Olympii
Mauzoleum v Halikarnassu
Mauzoleum v Halikarnassu vzniklo jako hrobka pro krále Mausola II., kterou si nechali spolu s manželkou Aremisiou postavit ještě za svého života. Poznatky, které máme o mauzoleu v Halikarnasu, pocházejí převážně z mnoha pečlivých záznamů a pozorování římského učence Plínia Staršího, který zemřel při snaze zachránit rodinu před sopečnou erupcí v Pompejích.
Styl budovy byl skloubením lýkské (oblast v Malé Asii), řecké a egyptské architektury, kombinující v sobě prvky zikuratu, pyramidy a řeckého chrámu. Budova měla obdélníkový půdorys a tyčila se do výšky asi 20 metrů. Stěny spodní části hrobky zdobily bohaté reliéfy, na vyšším podlaží bylo sloupoví a vrchol tvořil jehlan ve tvaru pyramidy. Na samotném vrcholu se nacházela socha kočáru a zapřáhnutých koní.
Mauzoleum zničila ve 12.-15. století série zemětřesení. Některé architektonické památky, jakož i vlys (vodorovný ozdobný pás umístěný většinou nad sloupy) mauzolea najdeme ve stálé expozici Britského muzea.
Mauzoleum v Halikarnassu
Rhódský kolos
Rhodský kolos, neboli 30 metrů vysoká bronzová socha boha slunce Hélia stála na známém řeckém ostrově přibližně od roku 280 př.n.l. Postavit ji nechali z díků svému patronovi a ochránci poté, jak se jim podařilo odrazit útok a obležení makedonských vojsk vedených Demetriem.
Podobu dostala od sochaře Charese z Lindosu. Vyobrazení Kolosa v pozdějších formách umění a v textech ho popisují, jak drží pochodeň nad přístavním mostem, jednu nohu má vysazenou na jedné straně mostu a druhou na opačné straně. Taková podoba je však málo pravděpodobná, jelikož dobové technologie by ji neumožňovaly, a tak se většina historiků přiklání k tomu, že šlo o běžně stojící sochu, která se nacházela v bezprostřední blízkosti přístavu.
Stavba trvala 12 let, ale už po necelých 65 letech existence socha padla za oběť ničivému zemětřesení. Socha ležela tam, kde spadla až do 11. století, kdy ji rozebrali a, údajně na 900 velbloudech, odvezli arabští dobyvatelé.
Rhódský kolos
Maják na ostrově Faru
Alexandrijský maják na ostrově Faros byl geniálním projevem inženýrského mistrovství, když odolal několika zemětřesením a zdolalo ho až rozsáhlé krétské (s předpokládanou silou 8 stupňů) v roce 1303. Účelem majáku bylo navigovat říční lodě plující po Nilu na cestě z a do Alexandrijského přístavu.
Podle vyobrazení na starodávných mincích měl tři úrovně, z nichž každá byla velkolepá sama o sobě, ale spolu tvořily znamenitou vrstvenou věž. První úroveň tvořila obdélníková podstava, druhou osmiúhelníkový sloup a na vrchu byl válec, ve kterém hořel oheň, který upozorňoval lodě na Nilu na blížící se přístav. S výškou kolem 110 metrů byl jednou z nejvyšších staveb světa a předčila ho jen zmiňovaná Cheopsova pyramida.
Ilustrace Alexandrijský maják
7 nových divů světa
Jelikož z většiny původních sedmi divů (s výjimkou pyramidy v Gíze) zůstaly v tom lepším případě už jen ruiny, rozhodla se švýcarská nadace New7Wonders na přelomu tisíciletí prohlásit anketu o nových 7 divů. Zúčastnilo se jí 100 milionů respondentů z celého světa a výsledky hlasování byly veřejnosti oznámeny v roce 2007. I když se tato iniciativa původně setkala se smíšenými ohlasy, nových 7 divů se časem přece jen dostalo do povědomí širší veřejnosti.
Velbloudi v Petře
Chichen Itzá
Chichen Itzá je mayské město na poloostrově Yucatán v Mexiku, které svou největší slávu zažilo v předkolumbovském období 9.-10. století. Obývalo ho etnikum Itzá, silně ovlivněné i kulturou Toltéků. Pro město je příznačných několik ikonických monumentů. Kamenná Kukulkánova pyramida byla zasvěcena hadímu božstvu a dvakrát ročně, vždy v době rovnodennosti, nabízí souhrou se světlem fascinující vizuální efekt hada plazícího se na její vrchol.
Chichen Itzá
Pyramida se skládá ze série čtvercových teras se schodišti na každé ze čtyř stran do chrámu ve vrchní části. Po stranách severní balustrády se táhnou plastiky opeřených hadů. Každá ze čtyř stran pyramidy má 91 schodů, které, když se spočítají a zahrnou chrámovou plošinu na vrchu jako poslední „krok“, vytvoří celkem 365 schodů. Stavba je vysoká 24 m a dalších 6 m má chrám. Strana čtvercové základny měří 55,3 m.
Hřiště určené k rituální míčové hře zvané tlachtli má plochu 168 x 70 metrů, po stranách tribuny s lavicemi pro diváky a na jeho konci stojí Chrám bradatého muže. V chráněném komplexu se nachází také observatoř, skupina menších pyramid Osario, tržiště, či Chrám válečníků, obklopený množstvím kamenných sloupů. Všechny budovy jsou z kamene a udivují precizností jeho zpracování, ať už technického nebo uměleckého.
Chichen Itzá
Kristus Spasitel
Kristus Spasitel, socha tyčící se nad brazilským Rio de Janeiro na pahorku Corcovado byla postavena v roce 1931. Je výsledkem mezinárodní spolupráce stavebních inženýrů a sochařů z Brazílie, Francie a Rumunska. Tvář Krista vytvořil rumunský umělec Gheorghe Leonida. Její vybudování trvalo dlouhých 9 let. Socha je vysoká 30 metrů, bez 8metrového podstavce, a její ramena se táhnou do šířky 28 metrů. Pro srovnání, je to přibližně dvě třetiny výšky Sochy svobody od základny po pochodeň.
Kristus Spasitel
Základním materiálem nosné konstrukce je železobeton, obložená je odolným mastkem a celá váží 1 115 tun. Socha je svou polohou vystavena rozmarům počasí, a to způsobilo její výraznější poškození v roce 2008, když ji zasáhl blesk. Později prošla první výraznou úpravou a rekonstrukcí.
Kristus Spasitel a výhled na Rio de Janeiro
Velká čínská zeď
Velká čínská zeď se pyšní bohatou historií a počátky jejího budování sahají do 5. století př.n.l. Nejedná se přitom jen o jedinou stavbu, ale spíše o síť více obranných zdí z různých období, lokalizovaných v odlišných částech země. Jejich celková délka přesahuje 8 tisíc kilometrů (jistá čínská studie hovoří údajně až o 21 tisících km).
Pohled na Velkou čínskou zeď
Nejstarší části zdi, sestávající z hlíny, kamene a dřeva, vznikly po prvním sjednocení Číny a měly ji chránit před útoky nepřátelských kočovných kmenů. Šlo o spojení již existujících opevnění, chránících menší státy, navzájem soupeřící ještě před sjednocením.
Výhled z Velké čínske zdi
Pozdější etapy budování zdi pokračovaly ve středověku, od 14. století, kdy musela Čína za vlády dynastie Ming čelit vpádům Mongolů. Tyto mohutné souvislé části opevnění již byly z cihel a dodnes se vinou podél severovýchodních hranic území. S cihlou se pracovalo pohodlněji, rychleji a dovolovala i lepší přizpůsobení částí zdi obranným potřebám.
Kromě obranné funkce mezi další účely Velké zdi patřily hraniční kontroly, které umožňovaly uvalení cel na zboží přepravované po Hedvábné stezce, regulaci nebo podporu obchodu a kontrolu přistěhovalectví a emigrace.
V současnosti z pozůstatků zdi každoročně výrazně ubývá vlivem slabé údržby, povětrnostních podmínek, eroze a vandalismu.
Velká čínská zeď
Machu Picchu
Machu Picchu, aneb i Ztracené město Inků, leží v nadmořské výšce 2 430 metrů v peruánských Andách. Jeho existence byla na dlouho zapomenuta a i přesto, že bylo vzdáleno jen 80 kilometrů od metropole Cusco, uniklo pozornosti španělských dobyvatelů, díky čemuž si zachovalo vysokou historickou hodnotu. Zapomenuté bylo až do roku 1911, kdy se do mezinárodní pozornosti dostalo díky americkému historikovi Hiramu Binghamovi.
Machu Picchu
Rozmanité ruiny budov a jiných objektů umožňují vytvoření poměrně realistické představy o fungování každodenního života původních obyvatel města. Bylo jich kolem 750, živili se převážně kukuřicí, bramborami, obilovinami, luštěninami a rybami. Plodiny pěstovali na fascinujících úzkých terasovitých polích zpevněných kamennými stěnami. Zavlažování nebylo nutné, neboť místní klima je bohatá na srážky, technické řešení si naopak žádalo spíš odvodňování půdy.
Machu Picchu
Zajímavým objektem v areálu Machu Picchu je rituální kámen Intihuatana používán i jako astronomické hodiny nebo kalendář. Ten je mimo jiné jedinečný i proto, že Španělé všechny podobné kameny považovali za znaky kacířství a systematicky je ničili. Intihuatanu charakterizuje několik vertikálních a vodorovných ploch, které zřejmě hrály specifickou úlohu ve vztahu k poloze slunce na obloze. Přesná funkce, ani způsob používání kamene nejsou známy, ale jedna teorie říká, že tento objekt, spolu s několika dalšími, Inkové sami nevyrobili, ale našli a má mnohem starší původ.
Mezi další hlavní stavby patří Chrám Slunce a Pokoj tří oken. Většina přilehlých budov byla zrekonstruována, aby měli turisté lepší představu o tom, jak původně vypadaly. Do roku 1976 bylo obnoveno třicet procent Machu Picchu a obnova stále pokračuje. Machu Picchu bylo prohlášeno za peruánskou historickou svatyni v roce 1981 a za místo světového dědictví UNESCO v roce 1983.
Machu Picchu výhled
Petra
Petra, na úpatí jordánského pohoří Jebel al-Madhbah, formuje archeologickou památku města vytesaného do kamene. Založily ho nomádské kmeny Nabatejců a tuto lokaci zvolily pro její blízkost k jejich frekventovaným obchodním cestám. Jelikož toto území jim patřilo po staletí, rozvinuly i několik dovedností, nutných pro přežití v jeho nehostinném podnebí. Byly to hlavně umění sběru, skladování dešťové vody a tesání do kamene.
Petra
Pro tuto oblast jsou typické záplavy z přívalových dešťů, střídané dlouhými obdobími sucha. Jak dokazují nálezy v ruinách Petry, Nabatejcům se podařilo vodu zkrotit, její pomocí vytvořit v poušti umělou oázu a tu později přeměnit na prosperující město. Sofistikovaný systém nádrží, cisteren a kanálů zajišťoval usměrnění toku dešťové vody do hlubokých útrob kamenných kopců, které ji následně chránily před vypařením.
Urnova hrobka je největší hrobka v Petře
Technika tesání do kamene zde našla i další uplatnění – ve skalních stěnách se nacházejí chrámy a množství hrobek, které společně tvoří nejkrásnější a umělecky nejzajímavější objekty tohoto starobylého místa. Al-Khazneh je chrám v helénském stylu s fasádou propracovanou do nejmenších detailů. Architektonická kompozice, korintské sloupy a dekorativní prvky odrážejí vliv pravděpodobně alexandrijských stavitelů. Zda Al-Khazneh sloužil jako chrám, mauzoleum, nebo i na jiné účely je stále předmětem zkoumání.
Toto místo zůstalo pro západní svět neznámé až do roku 1812, kdy jej představil švýcarský badatel Johann Ludwig Burckhardt. Od roku 1985 je součástí světového dědictví UNESCO.
Pokladnice Al-Chazneh v Petře
Koloseum
Koloseum, snad nejslavnější amfiteátr světa, zřejmě není třeba představovat. Umístěno v centru Říma, s jeho výstavbou začal císař Vespasianus v roce 72 a dokončil ho Titus o 8 let později. Vešlo se do něj do 80 000 diváků a jejich průměrný počet byl kolem 65 000. Hlavními představeními byly gladiátorské zápasy, výpravné inscenace námořních bitev a lov divokých zvířat.
Na rozdíl od řeckých divadel, jejichž tribuny bývaly obvykle zapracovány do terénu kopce, exteriér Kolosea byl kompletně dílem architektury. Odhadované množství travertinu, hlavního stavebního kamene slavného amfiteátru, použitého na vnější obvodovou arkádovitou stěnu je 100 000 m3. Na spojování kamene nebyla použita malta, ale železné spony.
Koloseum
Vnitřní sezení bylo rozděleno do vrstev podle společenského postavení. Speciální lóže byly vyhrazeny pro císaře, kněžny z řádu Vestálských panen a senátorů. Nad nimi seděli postupně bohatí měšťané, chudší plebejci a v horních řadách nejchudší občané, otroci a ženy.
Aréna měla 83 x 48 metrů a tvořila ji hrubá dřevěná podlaha. Pod ní se ukrývala část zvaná hypogeum – síť chodeb, tunelů, cel a klecí určených pro zvířata a gladiátory před představením. Hypogeum bylo propojeno i s vnějšími objekty a tyto tunely využívali i císaři na pohyb mimo veřejné pozornosti. Z původní arény se již mnoho nedochovalo, ale hypogeum zůstává stále zřetelně rozeznatelným.
Přestože je v současnosti Koloseum částečně zničeno v důsledku škod způsobených zemětřeseními a lupiči kamenů, stále je ikonickým symbolem císařského Říma. Je to jedna z nejoblíbenějších turistických atrakcí věčného města a má také spojení s římskokatolickou církví, jelikož každý Velký pátek vede papež pochodněmi osvětlený průvod „Křížové cesty“, který začíná právě v oblasti kolem Kolosea.
Převlečený gladiátor před Koloseem
Tádž Mahal
Tádž Mahal je další z řady slavných mauzoleí. Stojí v indickém městě Ágra, ve státě Uttar Pradéš a postavit ho nechal v roce 1631–1648 panovník Šáh Džahán, truchlící za svou zesnulou manželkou jménem Mumatz Mahal. Spojuje v sobě prvky perské a mughalské architektury, v nichž hraje důležitou roli symetrie, hierarchie a geometrické plánování.
Detail na Tádž Mahal
Tádž Mahal má být pozemskou replikou domu zesnulých na druhém světě a tomu je podřízena i celá realizace jeho stavby. Materiál, dekorace, přísná pravidla rozložení jednotlivých prvků i akustika vnitřních prostor přispívají společně k výslednému efektu místa nebeského odpočinku. Bílý kámen byl v Indii tradičně doporučován pro budování svatyň a tento zvyk si osvojili i muslimští Mughalové. Naturalistické ornamenty navozují vize rajské zahrady a botanické metafory byly i oblíbeným způsobem vyjadřování Šáha Džahána. Hierarchická gradace udržuje atmosféru trvalého dramatu a ozvěna uvnitř mauzolea, trvající 28 sekund, umožňuje vyslovené modlitbě rezonovat mnohem déle, než je zvykem ve světském prostředí.
Kolem hrobky se nachází nádherná mughalská zahrada. Na půli cesty mezi hrobkou a bránou ve středu zahrady je vyvýšená mramorová vodní nádrž s reflexním bazénem umístěným tak, aby odrážela obraz mauzolea.
Skupinová fotka před Tádž Mahalem
Populární pohled vnímá Tádž Mahal pouze jako monument věčné lásky, ale jeho důmyslná architektura tento názor přesvědčivě vyvrací a stavbu vkládá do mnohem širší perspektivy.
Taj Mahal byl zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO v roce 1983 jako „klenot muslimského umění v Indii a jedno z obecně obdivovaných mistrovských děl světového dědictví“.
Všechny články autoraPavel Fellner
Průkopník našich cest do Indonésie a Polynésie. Několikrát absolvoval cestu kolem světa, průvodcuje jižní Ameriku, Barmu, Thajsko, Indii, Čínu, Tibet, Nepál, Bhután, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Namibii, JAR...., miluje Stolové hory ve Venezuele, koupe se s tučňákama na Antarktidě a vyběhne na každou sopku, kterou spatří. Bohém s odbornými znalostmi z řízení a marketingu si na zájezdech vychutnává každý moment. Okouzlí Vás nejen dojemnou hrou na klavír, vědomostmi, ale i talentem zorganizovat věci tak, abyste si vaši dovolenou dokonale užili. Velmi dobře vaří a v restauraci vám rád pomůže najít přesně to víno, na které máte chuť. Z dovolené, kde vás provází, se vám nebude chtít odejít.
